Odchovanec plzeňského hokeje, který si zahrál v roce 2013 i na mistrovství světa do dvaceti let, má za sebou náročné období, kdy byl jeho život jak na houpačce. V jednu chvíli již přemýšlel o konci hokejové kariéry, kdy nemohl najít žádné odpovídající angažmá.

Kromě hraní hokeje dělal jeden čas i vyhazovače v klubu, aby uživil svoji rodinu. K tomu po rvačce v restauraci stanul i před soudem. Nyní to ale již vypadá na to, že by se život šestadvacetiletého řízného beka mohl dostat do klidných vod.

První liga měla kromě jednoho dohrávaného zápasu skoro třítýdenní vánoční přestávku. Jak jste ji strávil?
Ano, vánoční přestávka byla dlouhá. O to více času jsem měl ale na svoji rodinu, s kterou jsem strávil celé svátky.

Letošní hokejová sezona je kvůli koronavirové epidemii atypická, série zápasů střídají naopak dlouhé pauzy. Jak je to složité pro vás jako pro hokejistu neustále se udržovat v kondici a zvykat si na jiný rytmus?
S udržováním kondice já nemám problém. Vždy si najdu něco, jak to vykompenzuji. Samozřejmě zápasové tempo nejde nahradit žádným tréninkem. Už předsezonních přípravných zápasů jsme měli méně, než bylo plánované. To nemluvím o nucené měsíční pauze kvůli koronaviru. Navíc mi vyhovuje spíše jako většině hokejistů více zápasů než tréninků.

Přestože v zápasech výrazně nezaostáváte a několik z nich jste prohráli rozdílem jedné branky, nacházíte se s Litoměřicemi až v dolní části tabulky. Co vám zatím podle vás chybí, aby byly výsledky lepší?
Letos je pro všechny náročná sezona. Obzvlášť v Litoměřicích se letos vystřídalo snad nejvíc hráčů, co jsem tady. Tým se pořád obměňuje a doplňuje. Nechci ale, aby to vyznělo jako výmluva. Věřím, že se po Novém roce zvedneme a uděláme play-off jako v předchozích dvou sezonách.

Litoměřice jsou součástí svazového projektu Dukla. Jejich kádr tvoří kromě několika zkušených hráčů především talentovaní hokejisté z různých klubů, kteří si tak zvykají na dospělý hokej. Jak berete osobně tento projekt, jehož jste součástí již třetí sezonu?
Projekt Dukla v Litoměřicích je super šance pro mládežnické reprezentanty, jak prorazit do dospělého hokeje. Mají tu vše, co potřebují. Jídlo, spaní, možnosti ledu na sebezdokonalování, posilovnu a kvalitní trenéry. Jsou reprezentačním trenérům neustále na očích, a bojují tak o nominace na akce. Samozřejmě jim k tomu přispívají cenné rady od nás starších hráčů. Projekt Dukla je za mě výborná věc.

V čem je hlavní role vás starších v týmu, kteří tvoří kostru týmu?
Máme větší zodpovědnost za chod týmu, kabiny a výsledku zápasu. Obzvlášť na letošních výsledcích se podílí náš první útok. Klukům to bodově šlape. Věřím, že v tom budou pokračovat a na jejich výkony naváže i zbytek týmu.

V Litoměřicích trénuje David Bruk, s nímž se znáte velmi dobře z plzeňské mládeže. Byl to i ten důvod, proč jste se rozhodl jít v létě 2018 na sever Čech?
Ano, pan Bruk byl hlavní důvod, proč jsem šel do Litoměřic. V Plzni mě trénoval od 4. třídy do juniorů. Na sklonku mojí krátké kariéry mezi muži mě vytáhl zpět na výslunní. Kdyby mě tři roky zpět neoslovil v podniku, kde jsem pracoval jako vyhazovač, asi bych svoji kariéru ukončil.

Jak blízko jste byl tehdy konci kariéry?
Začínal jsem tehdy sezonu v Českých Budějovicích a dokončoval ji v Klatovech, kde bych ale pak už v další sezoně nebyl žádaný. Kdyby nepřišla žádná nabídka, byl jsem připravený ukončit kariéru.

Z tohoto koloběhu vás tedy vysvobodily až Litoměřice, které vám daly příležitost?
Přesně tak. Litoměřicím chci poděkovat, že mi daly šanci a prostor na to, abych se mohl věnovat pouze hokeji.

Takže si již nepřivyděláváte jako vyhazovač?
Věnuji se jen hokeji. Práci vyhazovače jsem dělal proto, protože to byla jediná volba, jak neustále tvrdě trénovat, a do toho chodit do práce a živit rodinu. V noci jsem pracoval, ve dne dvoufázově trénoval. Moje přítelkyně by mohla vyprávět… Například když jsem v Českých Budějovicích měl roli „bitkaře“ na ledě, můj den tehdy vypadal tak, že jsem přes noc hlídal v nočním podniku do 5 hodin ráno a v 6 hodin mi jel vlak do Budějovic. Tam jsem měl od 10 trénink na ledě a ve 12 už jsem jel zpět do Plzně za tenkrát těhotnou přítelkyní. Takhle jsem to dělal přibližně čtyřikrát v týdnu.

Jak moc náročné pro vás bylo toto období?
Jsem tak vychovaný. To, co si neudělám, nemám. Jsem zvyklý tvrdě trénovat i pracovat. Práce mi rozhodně nesmrdí.

V Chance lize, ale i celkově v českém hokeji patříte k nejtvrdším obráncům, kteří se nebojí dát ránu a rozdat si to s někým v zápase na férovku. Zároveň jste v Litoměřicích ukázal, že neúřadujete jen pěstmi, ale pravidelně sbíráte body. Jste rád, že už vás neberou všichni jako rváče?
Dělám to, co je potřeba, a to, co mi trenér řekne. V Budějovicích ze mě udělali bitkaře a ochránce hvězd. Já se tak necítil, ale dělal jsem to, za co jsem dostával výplatu. Pak jsem o dva roky později vstřelil mezi obránci nejvíce branek v celé lize, takže jsem snad ukázal, že dokážu být platný i jinak než jako bitkař.

Bitek ale celkově v hokeji ubývá. Jak vnímáte tento trend?
Rvaček a osobních kontaktů již není v hokeji tolik, co bylo. Za chvíli bych byl proto bez práce, pokud bych nezačal na ledě plnit i jinou roli a nebyl produktivní.

Když máte čas a chuť, chodíte stále na box?
Box patří po celou sezonu k mým hlavním způsobům zlepšování kondice a dynamiky. Chodím na box i během sezony. Mám ho moc rád.

Vím, že máte za sebou několik ostrých boxerských zápasů. Plánujete se ještě někdy vrátit do ringu?
To je zajímavá otázka. Určitě bych si někdy časem znovu rád zaboxoval, stále mě to svým způsobem láká. Nyní je to ale pořád jen doplňkový sport k mojí práci, kterou je hokej. Na to beru ohled a rozhodně nechci riskovat to, že bych se při nějakém boxerském zápase například zranil.

V prosinci jste absolvoval soudní jednání, po němž vám soud vyměřil za rvačku v restauraci tříletý trest podmíněně odložený na tři roky. Jak celkově berete tuto nepříjemnou situaci, která se udála ve vašem životě?
Pro mě to byla dost zásadní věc. Uvědomil jsem si spousty věcí a vyměnil pár lidí kolem sebe. Nejsem žádný násilník a už vůbec ne nacista, jak o mně bylo psáno. Žádné nacistické nadávky jsem neřval, neznám význam těchto slov. Doufám, že až budou mé děti větší a budu jim muset objasňovat, co se tenkrát stalo, budou stát na mé straně. Měl jsem strach, jak to dopadne, především kvůli své rodině, s níž mohu tak nadále být.

Jak berete s odstupem času zpětně to, co se tehdy událo v plzeňské restauraci?
Mrzí mně, že tam vůbec k nějakému konfliktu došlo. Ten den jsem slavil narození své dcery a chtěl jsem to jen oslavit. Bohužel tam došlo k napadení mého 67letého otce, který zůstal ležet na zemi. To zapříčinilo tehdy vyvolání celého konfliktu.

Měl jste strach, jak se k celé kauze postaví vedení litoměřického klubu?
Samozřejmě jsem měl strach, jak to dopadne. Pan Sadil z vedení Litoměřic se k tomu ale postavil, jak nejlépe mohl, za což mu chci poděkovat.