Pohádky květinové víly – kapitola 8. Barevné paraplíčko

„Tak pojď. Nabídni si zatím jahody. Hned ti naliji,“ konstatuje a chystá Anetě skleničku.
„Je to moc dobré osvěžení. Jsi hodná, sluníčko sedmitečné.“
„V takovém počasí je to potřeba. A kam putuješ? Povídej,“ vyzvídá beruška.
„Dostala jsem dopis od svého bratříčka, který žije až za třemi vesnicemi a sedmero řekami, abych k nim přispěchala, že bude veselka.“

„A koho si vlastně bere?“ vyptává se dál.
„Jednu místní žížalku Jiřinku. Prý je moc hodná a už dokonce plánují děti hned po svatbě.“
„Tak je tu od nás nechej pozdravovat a že přejeme hodně zdravíčka, štěstíčka a lásky.“
„Neboj, vyřídím. Už budu muset pokračovat v cestě, abych to stihla. Ještě mě čeká pořádný kus cesty, a s tím těžkým batohem je to fuška.“
„To věřím. A co v něm neseš tak obrovského, že je tolik přeplněný?“
„Svatební dar. Říkali, že nic nepotřebují, že budou rádi, když hlavně přijdu, ale něco jsem jim koupit musela.“
„To je pravda. A víš co? Vezmi si, Anetko, na cestu toto mé paraplíčko. Přineslo mi vždy štěstí. Ochrání tě před sluníčkem i před deštěm.“

„To nemohu přijmout. Muselo být drahé. A já pro tebe nic nemám. Nezlob se, ale musím to odmítnout.“
„Ale nechej toho. Já mám ještě jedno a ráda ti ho daruji. Tak šup a žádné řeči.“
„Dobrá tedy, Lucinko. Děkuji ti za pohoštění a za všechno. Až se budu vracet domů, přinesu ti alespoň svatební koláčky a cukroví.“
„Šťastnou cestu, žížalko Anetko,“ loučí se s ní.

Speciál Deníku: Pište pohádky

A Anetka se vydává na poměrně dalekou pouť s barevným paraplíčkem v rukou. Cestou potká sedláka na poli, jak oře brambory. "Dobrý den, statkáři. Jak daleko je to ještě do Chrudimi? Jdu tam na veselku mladšímu bráškovi.""Dobrý den, žížalko. Už to není žádná dálka. Dojdeš za humna a jsi tam.""Děkuju za radu. Pán Bůh ti to zaplať.""Rád jsem ti pomohl. Ať se svatba vydaří. Počasí zatím přeje.""To ano. Koukám, že letos se daří i bramborům, hospodáři. Jsou velké a vypadají na první pohled chutně.""Inu, daří. Už jsem část vyoral předevčírem a měl jsem se ženou brambory na cibulce s máslem a mlékem k obědu."

"To je dobře. Můžeme děkovat za takovou úrodu."
"Víš co? Dám ti na cestu balík brambor, ať nejdeš po prázdnu," navrhuje Anetce sedlák.
"To budeš hodný. Snad to unesu, mám ale velký batoh, tak si dám náklad na záda a ono se mi to hezky ponese." Jak řekla, tak udělala. A pokračovala dál v cestě. Po hodince byla na místě.
"Ahoj sestřičko, tak tě u nás vítám," volá na Anetku už zdáli Arnoštek.
"Ahoj Arnoštku. Je to ale doba, co jsem tě neviděla. Už jsi nám vyrostl."
"Ty jsi nám taky zkrásněla. Copak to neseš, vždyť jsem ti říkal, že nemáš nic nosit."

Pohádky květinové víly – kapitola 6. Běžec Pavel

"Nesu jen pár maličkostí a sedlák mi cestou věnoval brambory. Lidé z vašeho kraje jsou velmi milí a hodní. A taky moc přátelští." "Tak moc děkujeme. Pojď si odložit a odpočinout. Je tu malinko chaos kvůli zítřejší svatbě. Snad vše dopadne v poklidu. A k těm lidem, to máš naprostou pravdu. Pojď dám ti ochutnat domácí koňak," odvádí Anetku dovnitř. Tam si přiťukne i s Arnoštovou nastávající Jiřinkou. Je také moc hodná a milá. Jiřinka je paní učitelka. Učí děti na prvním stupni základní školy. Učí je zpěvu, výtvarné výchově a tělocviku. Ráda s nimi ve výtvarné výchově vyrábí různé věci.

Dokonce párkrát dělali i keramiku. Jiřinka je moc šikovná paní učitelka. A Arnoštek se do paní učitelky zamiloval na první pohled. Má ji rád proto, jaká je a jak moc má ráda děti. Po svatbě plánují novomanželé děti taky. Chtěli by dvojčátka. Chlapečka a holčičku. Ať už to bude cokoliv, hlavně aby byli zdraví. Na tom se oba shodli. Anetka je ráda, že si bráška našel takovou hodnou ženu. Ví, že o něj bude dobře postaráno.

Ráno se vstávalo poměrně brzy. Ženich spal u kamaráda, aby viděl nevěstu až v kostele. Byl tam spolu se svým svědkem a panem farářem jako první. Pak postupně přicházela celá rodina svatebčanů a jejich nejbližší přátelé.
Už už byl kostel plný hostů a ženich čekal před oltářem na nevěstu, ale ta nikde. Arnoštek se začal bát, zda si to Jiřinka na poslední chvíli nerozmyslela. I v sále začali být hosté neklidní. Arnoštkův kamarád Jura šel Jiřince zavolat, a když to nezvedala, vypravil se podívat za ní, proč nejede.

Pohádky květinové víly – kapitola 5. Vzdálené sousedství Polární Hvězdy

První zvonil na zvonek, ale nikdo neotevíral. Pak se snažil zaťukat na dveře a okno ze všech sil, co mohl. Opět nic. Pomyslel si, že si tu svatbu Jiřina zřejmě rozmyslela a odjela pryč. Když už byl na odchodu rozletěly se dveře dokořán a tam stála Jiřinka v noční košilce. "Ty sis tu svatbu rozmyslela, že nejsi v kostele, Jiřinko?""Ale kdepak, nerozmyslela! Nejspíše jsem zaspala," vykřikne Jiřina a letí se upravovat. "Pojď dál," křikne na Jirku a začne se chystat na její velký den. "Snažil jsem se ti dovolat, ale nezvedla jsi mi to.""Mám vybitý telefon."

"Všichni už na tebe netrpělivě čekají. A nejvíc Arnošt. Myslí si, že sis to rozmyslela."
"To mě mrzí. Ale alespoň mě nemá jistou a vidí, že se musí umět hezky chovat, nebo mě ztratí," zauvažuje Jiřinka.
"To máš tedy pravdu," zasměje se Jiří.
Pomáhá Jiřince s posledními úpravami a vyráží do kostela plného napjatých hostů. Když jsou na místě, přemístí se Jirka na místo svědka a Jiřinka míří pomalu k oltáři na doprovodu hudby. Vede ji její bratříček. Dědeček i tatínek jí totiž zemřeli. Ale není den na smutky, partneři si řeknou své "ano" a jde se slavit. Teď oba ví, že je to na věky.

Autor: Jitka Ježková