Maněnka vypráví: Pohádka O ošklivém pejskovi

Bylo to už hodně dávno. Na konci jedné osady bydlel ve staré boudě ošklivý pes. Jmenoval se Kuba. Povídalo se o něm, že byl zlý, ale nebyl, jen tak vypadal.

Měl černou ježatou srst a velkou tlamu, plnou bílých zubů, které na každého cenil. Vypadal sice prapodivně, ale to jen proto, že příroda připustila, aby se zkřížil vlčák s jezevčíkem. Jak se tak stalo, zůstal Kubovi po vlčákovi hluboký hlas a po jezevčíkovi dlouhé tělo, které nesly krátké a křivé nohy.

Kuba měl protáhlou a velikou hlavu a aby nepřepadal, vyvažovala ho na druhé straně těla mohutná oháňka. Někteří lidé o něm říkali, že je tak ošklivý, že kdyby se podíval do mléka, určitě by se zdrclo. Je sice pravda, že byl trochu zanedbaný a kožich měl plný blech, ale byl to dobračisko od kosti a vždy byl dobrým hlídačem a ochráncem malých dětí.

Maněnka vypráví: Pohádka O medvídkovi Růžence

Kuba miloval pořádek a také ho dobře střežil. Když hlídal, neutekla mu ani myška. Teď, když už je starý, sedává před boudou a ukrutně se nudí. Pro rozptýlení a svou zábavu, na každého, kdo jde kolem, zuřivě štěká. Je tak trochu morous a nemá žádné kamarády, ale zato má všechno pod kontrolou.

Každou neděli odpoledne si nasadí klobouk na hlavu a vydá se do vsi dělat pořádek. Ve vsi mu začali říkat Kuba Frajer. Nakukuje do zahrady, očichává sloupky u plotu a všechno kontroluje, jestli nemá v revíru nějakou škodnou. Všechno je v pořádku.

Jednoho krásného odpoledne si takhle vyšlapuje po návsi a zčistajasna před něho skočila z jabloňového stromu kočka Mňamka. Byla z toho vedra tak unuděná a líná, že si nevšimla, že dopadla přímo před hrozitánskou tlamu Kuby Frajera. Ten nemeškal a chňapl po ní čelistí, až zuby zacvakaly. Naštěstí naprázdno. Mňamka nemeškala a jedním skokem byla zpět na staré jabloni. To už ale na ni Kuba Frajer dorážel a snažil se svými drápy zachytit o kůru stromu, aby mohl Mňamce pořádně prohnat kožich.

Po chvíli to však vzdal, protože je pes a po stromě lézt neumí. Jen tak sám pro sebe polohlasně prohodil: „Tyhle unuděné kočky nemám rád. Nic nedělají, starají se jen o svůj kožich, protahují jednu nohu sem a druhou tam a mňoukají, jak by nebylo nic důležitějšího na práci. Třeba naučit Májové koťátko slušnému chování. Jak k tomu přijdu, abych já pes všechno napravoval. Kočičí pořádky si musí zařídit kočky samy.“

Maněnka vypráví: Pohádka O Evičce Pánvičce

Když si tak brumlal pod fousy, najednou z poza plotu vyběhlo to nafrněné kotě. Mělo uvázanou rudou stuhu na ocásku, pyšně zvednutou hlavu a vykračovalo si to jedna paráda. Koho potkalo, toho nepozdravilo. Zato místo pozdravu hned spustilo písničku: „Já jsem Májové koťátko, heč!“ Pyšně vykračovalo a nedívalo se napravo ani nalevo. Potkalo ho prasátko Rochátko a povídá: „Dobrý den Májové koťátko, pojď si se mnou hrát.“„Nepůjdu,“ odvětilo kotě. „Jsi špinavé a ještě bys mne umazalo.“

Potkal ho králík Filip a hned volal: “Dobrý den, Májové koťátko, pojď si se mnou hrát.“ Ale kotě opět pyšně pohodilo hlavou, ušklíblo se a spustilo svoji písničku: „Já jsem Májové koťátko a nemusím nic dělat. S tebou si také hrát nebudu!“

Když míjelo kurník, volaly na něho slepičky: „Pi, pi, pi, kampak jdeš Májové koťátko? Pojď si s námi hrát!“
„Nepůjdu, já jsem Májové koťátko“ a hladilo si drsným jazýčkem svůj hebký kožíšek. Protože mělo otočenou hlavu dozadu, nevšimlo si veliké louže a šup, uklouzly mu obě přední tlapky a kotě sjelo po blátě do špinavé vody.

„Pomóc, pomóc, pomozte mi nebo se utopím,“ volalo kotě. Ale nikdo mu nepomohl. Najednou vůbec nebylo krásné. Ouška mělo zplihlá, kožíšek zablácený a červenou mašli ztratilo v kaluži, když zápasilo ve vodě o život. Všechna zvířátka se mu smála, až se za bříška popadala.

To už kočka Mňamka nevydržela. Seskočila z jabloně a vytáhla kotě na břeh. Tam ho olízala, jak to kočky dělají a koťátko bylo zase čisté. Lehla si k němu do trávy a začala mu vyprávět pohádku O hloupém Májovém koťátku, které neumělo pozdravit, protože bylo pyšné a nikdo si s ním proto nechtěl hrát. Koťátko poslouchalo a trochu se stydělo, že je to pohádka zrovinka o něm.

Pohádka O Maněnce

Kuba Frajer změřil kočku Mňamku šibalským pohledem, posunul si klobouk ještě víc na stranu, že to vypadalo, jako by mu někdo vyťal pohlavek a vydal se zpět ke své psí boudě. Tam se stočil do klubíčka, položil si čumák na zadní packu a byl náramně spokojený. Pomalu přicházel večer a Kuba s láskou vzpomínal na obě kočky, které mu toto dne zkřížily cestu. Pomyslel si, že je na světě krásně a spokojeně usnul.

V dálce, ve vsi na věži,
zvony nikdo nestřeží.
Zvoní bim, bam, bim,
že usínám, to už vím.