V dětském pokojíčku stával opřený v koutě osamělý deštník. Nikdo netušil, že je kouzelný. Každé ráno zpíval písničku: „Hop sem, hop tam, tralala, kdyby Evička už vstávala.“

Byl už hodně starý a barvy měl vybledlé. Často vzpomínal na veliké jezero, kam ho s sebou Evička brávala, když ještě uměla chodit. U jezera byla veliká skála a Evička na ni nebojácně vylezla. Šplhala po skalách, jako veverka po stromě. Jednou na vlhkém kameni uklouzla a spadla ze skály do propasti vedle jezera. Tam poprvé deštík zazpíval: „Hop sem, hop tam, tralala, Evička už nevstala.“ Od té doby už nikam nechodí a deštník nepotřebuje.

O Kubovi se povídalo, že byl zlý, ale nebyl, jen tak vypadal.
Maněnka vypráví: Pohádka O ošklivém pejskovi

S Evičkou v pokoji spával i pes Kuba. To bylo tehdy, když byl ještě mladý. Byl sice ošklivý, ale měl dobré srdéčko. Ze všeho nejvíc miloval Evičku. Kuba měl svoji rohožku u dveří. Pravidelně na ní uléhal a čekal, až Evička usne, aby nebyla sama.

Jednou v neděli Kuba ležel na rohožce, deštník stál opřený v koutě a venku pršelo. Všichni byli ospalí a deštník byl celý neposedný. Chtěl se podívat k jezeru. Kuba ten starý deštník neměl moc rád. S nedůvěrou a opatrně ho očichával a nikdy nevěděl, co si o něm má myslet. Hlavně neměl rád tu jeho písničku. Už ji nechtěl poslouchat. Podíval se na deštník a spolkl jedovatou slinu.

Raději zavzpomínal, jak byla dřív Evička u jezera šťastná a on také. Ta vzpomínka ho rozveselila. „Kdyby mohla chodit, určitě by si vzala ten svůj deštník a vypravila by se k jezeru.“ Rád by ji tam doprovodil, ale nevěděl kudy se tam dostat a tak unuděně koukal z okna, jak venku stále prší a prší.

Totéž si přál i deštník, rád by se znovu podíval k jezeru a to si ve svých snech přála také Evička. Protože se spojila tři přání v jedno, stal se zázrak. Kouzelný deštník najedou oživl a uslyšel, co si Kuba o něm drmolí pod fousy a pravil: „Pejsci deštníky nepotřebují a Evička ho také nepotřebuje,“ pomyslel si Kuba. Na co tam tedy straší, otrapa jeden. Kdyby aspoň uměl čarovat!“

Medvídek Růženka.
Maněnka vypráví: Pohádka O medvídkovi Růžence

„Ale to já přece umím. Jsem kouzelný deštník. Splním Evičce každé přání a přenesu ji, kam jen bude chtít.“ Otočil se třikrát dokola a poprvé začaroval.Rozevřel doširoka své drátky a vytvořil z nich široký koráb plující po podlaze. Kuba chytil Evičku jemně do své široké tlamy, přesunul ji do deštníku a společně vypluli otevřeným oknem směrem k jezeru.

Jezero nebylo daleko, jen cesta k němu byla klikatá. Vodopádem do jezera přitékala průzračně čistá voda. Po stranách kvetly hořce, blatouchy a konvalinky a jejich vůně se linula nad vodou.

Vodopád každé ráno zpíval a v poledním žáru k němu přilétali ptáci, aby se napili a odpočinuli si. Voda šplíchala na všechny strany a sotva se kouzelný deštník dotknul jezerní hladiny, voda nacákala i do deštníku a na Evičku. „To je krása, cítím vodu jak voní a slyším kapky jak pleskají o hladinu a na listy stromů,“ řekla slepá Evička. "Kdybych se tak jen mohla podívat pod hladinu a viděla jak to vypadá v jezeře,“ pomyslela si Evička.

Tu deštník začaroval podruhé. Otočil se třikrát doprava a třikrát doleva a proměnil se ve velkou skleněnou bublinu. Evička s Kubou v ní sedí chráněni před vodou a pomalu se snášejí ke dnu jezera. Evička na chvíli prozřela. Vidí malé rybky, jak se prohánějí v hejnech dopředu a hned zase dozadu. Vidí jak pod kamenným převisem na ně kouká mohutný sumec a dlouhé vosy se mu vlní kolem jeho těla. Vodní rostlinky se líně pohupují ve vlnách a všude je neuvěřitelné ticho.

Evička byla tak malinká, že se vešla na kuchyňskou pánvici.
Maněnka vypráví: Pohádka O Evičce Pánvičce

Kuba na takové ticho nebyl zvyklý a tak, aby všechny z té lenosti probudil, začal štěkat. To ale neměl dělat. Sumec s sebou mrsknul a schoval se honem pod kámen. Rybky se vylekaly tak moc, že celé hejno splašeně plavalo tam a hned zase zpět a některé rybky plavaly proti a narážely do sebe. Pod vodu nastal veliký zmatek. Jezero se rozbouřilo a vlny se vzedmuly a rozhoupaly skleněnou bublinu tak mocně, až vyletěla z jezera a rozbila se o útes.

Evička se bála, že se utopí. Ale neutopila se, pomohl zachránce Kuba. Uchopil Evičku opět do své veliké tlamy a jedním skokem byli na břehu. Lehli si pod malinové křoví a po chvilce usnuli. Nad jejich hlavami se houpaly zralé maliny, kterými se posilnili a rozhodli se k návratu domů. „Ale kudy?“ Nevěděli ani jeden. „Co teď?!“

Sotva si to uvědomili, vystrčil starý sumec hlavu z vody a vyplivl střepy z bubliny, které z chamtivosti spolykal, ale které mu vůbec nechutnaly. Sluníčko je nahřálo a slepilo z nich nový, ještě krásnější deštník. Rozzářil se a svítil všemi barvami duhy. Oba do něho naskočili a už se vznášejí nad jezerem a míří zpátky k otevřenému oknu.

Sotva Evička vklouzla do postýlky, Kuba se stočil na rohožce do klubíčka a deštník se opřel v koutě, otevřela dveře do pokoje maminka. Přikryla Evičce nohy vlněnou dekou, pohladila ji po vlasech a řekla: „Mám tě ráda, Evičko,“ mrkla na Kubu a v tom upoutal její pohled duhový deštník, který stál v koutě a zářil všemi barvami.

Maněnka měla hodně kamarádů.
Pohádka O Maněnce

„Nikdy jsem si nevšimla jak jsi krásný, deštníku. Bude-li zítra pršet, vezmu tě s Evičkou na procházku," řekla a odešla připravit večeři. Deštník se zaradoval a rozzářil své duhové barvy ještě víc. „Budou mě zase potřebovat,“ pomyslel si. „Jsem přece kouzelný deštník a pomáhám dětem,“ zvolal vesele a blýsknul po Kubovi růžovou barvu.

Kuba stočený na rohožce snil o tom, jak společně podniknou novou výpravu k jezeru. Cestou se určitě podívají do jabloňového sadu. Slyšel totiž, že mravenci tam mají svoji kolonii a rádi mlsají cukr. A protože Evička už usnula, zavřel honem oči, aby taky usnul a byl na zítřek dobře odpočatý.

Za chvíli zazvonil mravenec na zvonec a pohádky byl konec makovec.

Příště bude Maněnka vyprávět kamarádům o smutné paní, která se dočkala odpuštění a už nikdy nebude muset plakat. Pohádku si s dětmi na našem webu můžete přečíst už zítra!

Pohádky napsala a ilustrovala pro svoje i všechny ostatní děti Růžena Maňáková Urbanová z Bruntálu. Vypráví příběh o nevidomé holčičce Maněnce, která žila na úpatí Jeseníků v malé chaloupce uprostřed lesa. Měla hodně kamarádů, kteří ji často navštěvovali a hráli si s ní. A když pršelo, sedávali u ní v pokoji a poslouchali její vyprávění o lásce a laskavosti.