Kliknutím zvětšíte
Když jsem šel do tréninku či zápasu, dával jsem do toho sto procent. A když do hospody, tak taky. Přibližně takto nějak zněla slova Pavla Nedvěda v jednom ze starších rozhovorů, jehož autorovi se dopředu omlouvám, že ho nebudu citovat, jelikož ani Google neporadil.
Ale právě tyto věty dokonale vypovídají o tom, proč je „Grande Paolo“ pro mě českým fotbalistou, jehož uznávám v rámci jeho hráčské kariéry nejvíce.
Jde za tím i hledat fakt, že já jako hráč, a to jsem nikdy na nejvyšší úrovni nekopal, jsem byl spíše lehkovážnější. Jenže Nedvěd… Talent, ano. Ale hlavně extrémní dříč, který by pro tým padl. Také z něj lídrovství jen stříkalo.
A emoce? Dodnes vidím v jeho očích slzy po konci českých nadějí na Euru 2004 a nemožnosti hrát s Juventusem finále Ligy mistrů.
To vše by potvrdily největší fotbalové hvězdy, které na nejslavnějších stadionech potkal. A taky celá řada trofejí a úspěchů, kdyby tedy mluvily, které má doma ve sbírce v čele se Zlatým míčem.
Pak je tu ještě jedna věc, jež už se v současnosti příliš nenosí. Klubismus. Když Juventus padl kvůli ovlivňování sudích do druhé italské ligy, plno hvězd řeklo „Ciao“. Nedvěd ale ne. Odolal lákání jiných nabídek a giganta vrátil opět mezi elitu a zpět na výsluní.
Za toto ho uznávám. A vždy budu. Jelikož byl a je pan fotbalista.
PAVEL JAHODA, novinář ČT Sport a autor pořadu Fotbal fokus podcast
17
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
