V Sušici, která aktuálně bojuje v I. A třídě Plzeňského kraje, hrají společně v jednom týmu otec a syn, Pavel a Patrik Hubáčkovi. „Už jen to, že si mohu s Patrikem zahrát, je pro mě velký zážitek,“ říká Pavel Hubáček. „Bohužel, zrovna když Patrik skončil v dorostu a přešel mezi dospělé, se Sušici fotbalově příliš nedaří, a proto jsme spolu moc veselých zážitků neměli,“ naráží sedmačtyřicetiletá sušická persona na pád tradičního klubu z divize až do druhé nejvyšší krajské soutěže během posledních tří let.
Pavel Hubáček má kromě Patrika ještě syna Marka. A ten pochopitelně hraje také fotbal. Rovněž v Sušici, jen s tím rozdílem, že za mladší žáky. Je mu totiž teprve jedenáct. „Byl bych velice rád, kdybychom si všichni tři spolu mohli někdy zahrát soutěžní zápas. Když to spočtu, Marek by teoreticky mohl za muže nastoupit v 15 letech, to mně bude 51 let. Říká se „nikdy neříkej nikdy“, ale hrát v těchto letech opravdu už neplánuji. Kdyby mi ale někdo řekl, že budu hrát fotbal ještě ve 47 letech, asi bych mu řekl, že je blázen. Další pravdou je, že jsem s fotbalem skončil už asi pětkrát,“ usmívá se.
Pavla a Patrika spojuje kromě hraní fotbalu také trenérské řemeslo. Oba se v Sušici věnují mládeži, syn Patrik si chce v nejbližší době udělat B-licenci. „Druhým rokem trénuji starší přípravku. Letos máme v týmu 18 až 20 kluků, takže se už těším, až i nám začne sezona,“ vyhlíží nový ročník Patrik Hubáček.
Mimochodem, oba borci mají ještě jedno společné – lásku k pražské Spartě. „Spartě u nás fandíme všichni. Snad až na dědu. Ten se moc nepovedl, protože je to fanoušek Plzně,“ culí se jednadvacetiletý fotbalista. A proč Hubáčkovi, kteří žijí v Hrádku u Sušice, fandí zrovna Letenským? „Protože je nejlepší,“ vychrlil bleskově Patrik, jehož fotbalovým vzorem je bývalý stoper a rebel Tomáš Řepka. „Zaujal mě především pro to, jakým způsobem dýchal pro svůj klub, a také tím, co všechno pro něj udělal,“ vysvětlil.
Rodina je jedna věc, ale i ta jde na hřišti stranou. „Žádné úlevy nemám. Myslím si, že budu mluvit za všechny hráče, které trénovali jejich rodiče. Na tréninku musím pracovat dvakrát víc než ostatní,“ má jasno Patrik Hubáček. „Nerozlišuji, jestli je to syn nebo někdo jiný. Dokážu vynadat i pochválit,“ doplnil odpověď svého parťáka otec Pavel. „Ale je fakt, že celkově je dnešní mladá generace jiná, než jsme bývali my. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Mladí hráči si myslí, že umí všechno nejlíp a nechtějí si nechat moc poradit. To platí i o Patrikovi. My jsme ten fotbal přece jen víc žrali,“ zamyslel se starší z rodů Hubáčků.
Hubáčkovi fotbalem zkrátka žijí. „Řešíme ho pořád a nejen s tátou. Doma, venku, všude. Jsme jedna velká fotbalová rodina,“ vypraví Patrik Hubáček. „Na jiné věci, než je práce a fotbal nám moc času nezbývá, ale snažíme se vše zvládat, jak se dá. Naše rodina už je na tento systém nastavená, a tak jedeme dál,“ dodal otec Pavel.
