Fotbal a Kanada. Jde to spojení vůbec dohromady?
Když se řekne Kanada, lidé si automaticky představí hokej. Ale v počtu registrovaných hráčů tady fotbal převyšuje mnohonásobně jakýkoliv jiný sport, hokej nevyjímaje. Hokej je totiž i pro Kanaďany hodně drahý a ne každému se chce v pět ráno vstávat, aby byli s dětmi v šest na ledě. I to hraje do karet fotbalu.

A kanadské počasí není limitující?
V Britské Kolumbii, kde působím, máme podmínky a počasí prakticky stejné jako v Česku. Přes zimu podnebí ohřívá oceán a spíš prší, takže trénujeme na umělé trávě, na jaře přidáváme i přírodní povrch. V celé Kanadě je Vancouver vlastně jediné město, kde se dá trénovat po celý rok venku. Samozřejmě tři hodiny od Vancouveru už je zima tvrdší. Tam jsou velká krytá hřiště s umělou trávou. Působí tu obrovské kluby s kvalitním zázemím, klidně s pětitisícovou základnou. Něco neskutečného.

Martin Bittengl patří k velkým trenérským talentům.Zdroj: archiv

Jak se mladý trenér z Plzně vlastně dostane do Kanady?
Studoval jsem na pedagogické fakultě tělocvik a psychologii a zároveň dálkově FTVS. Přitom jsem coby asistent trénoval mládež ve Viktorii Plzeň s trenéry jako Jiří Žilák, Jiří Kohout, Karel Krejčí či Jiří Skála. Vesměs s lidmi, kteří to v téhle profesi dotáhli hodně daleko a nyní působí u reprezentačních výběrů. Tohle mi hodně dalo. Jenže pak jsem dostudoval a rozhodl se poznat svět. Ve 28 letech jsem věděl, že je to teď, nebo nikdy. A tak jsem odletěl do Vancouveru s vizí, že i tam mimo jiné zkusím dělat fotbal.

Předpokládám, že začátky snadné nebyly…
Pět měsíců jsem pracoval na stavbách a rozposílal životopisy. Nakonec jsem začal u dívčího klubu a postupně se stal jeho šéftrenérem. Studijní vědomosti o ženském fotbale jsem měl, ale praktické zkušenosti žádné. Snad jen že jsem jako tělocvikář učil holky i kluky. Trénovat dívky je hrozně zajímavá zkušenost a všem bych to doporučil. Musíte pracovat trochu jinak, jak s vedením tréninků, tak s jejich motivací. Pak jsem získal angažmá v mém současném klubu. Až do dubna jsme měli jen týmy kluků, asi 850 hráčů, od dubna jsme se spojili s jedním dívčím klubem a máme dohromady asi 1300 členů.

Seniorský tým v klubu nepůsobí?
Ano, ale je jen na vedlejší koleji, hraje nižší soutěže. Mládež je to hlavní. V Kanadě je to postavené trochu jinak než v Evropě, kde se vše od mládeže po dospělé soustředí v jednom klubu. Tady nám končí mládež kategorií U18. Nejvyšší náš cíl je vychovat někoho pro severoamerickou MLS, ale hrdí jsme i na to, pokud se nám podaří dostat hráče či hráčku na univerzitu. Ostatně co se týká MLS, tam mi trochu udělala čáru přes rozpočet corona. Kvůli studiu profilicence jsem už byl nadvakrát na stáži v týmu Vancouver Whitecaps, rýsovala se i možnost působit tam jednou týdně, jenže bohužel se to teď trochu pozdrželo.

V listopadu jste úspěšně obhájil závěrečnou práci a získal trenérskou profilicenci. Jak se dalo studium v Česku zvládnout, když žijete za mořem?
Za poslední dva roky jsem kvůli tomu letěl do Čech asi čtrnáctkrát, vlastně každých pět týdnů. Takže tyhle dva roky byly strašlivě náročné. Člověk si musí spousty věcí nadělávat, aby vše běželo tak, jak má, i v době, kdy je pryč. Ale mě tohle baví, jsem takovým studentem hry. Rád se vzdělávám a poučím od ostatních, přemýšlím o věcech. Odborníci, kteří přednáší, toho člověku hodně dají. Stejně tak i lidé, s nimiž jsem studoval. Jejich kariérám já nesahám ani po kotníky. Pavel Horváth, Radek Bejbl, Karel Rada, Marek Kulič, Erich Brabec, co jméno, to hvězda. Je skvělé poslouchat jejich názory na fotbal, vidět, jak trénují. Výborná zkušenost.

Martin Bittengl patří k velkým trenérským talentům.Zdroj: archiv

Zpět k vaší práci ve Vancouveru. Nepůsobíte jen v klubu, otevřel jste si i vlastní fotbalovou akademii.
Mám ji od roku 2014. Říkal jsem si, že bych si chtěl někde dělat věci podle sebe a nepodléhat představenstvu, s jehož kroky nemusím vždy souhlasit. V klubu mi sice nikdo nemluví do fotbalových věcí i toho, jak trénovat, ale už neovlivním třeba množství tréninků a i vymezené časy. Navíc tu byl tlak rodičů, že chtějí další tréninky navíc. Založil jsem tedy akademii a dopracoval to ke stovce hráčů a k několika týmům. Jenže poslední dobou se to snažím omezovat. Dělal jsem to ve volném čase a postupně mě to začalo ubíjet. Vždyť prvních šest let v Kanadě jsem fakt pracoval 7 dní v týdnu. Jak to s tím utlumováním nakonec bude, je ale ještě otázka. Kontaktovala mě jedna vancouverská čtvrť, kde žije 200 tisíc obyvatel, a právě dívčí klub, kde jsem začínal, že budou otevírat týmy i pro kluky a chtějí moji akademii, aby vše zaštítila. Mám přinést odbornost a zkušenosti. Takže to je možná další velký projekt.

Co vlastně všechno máte v klubu na starost?
Jsem na pozici, která v českých klubech moc není, jmenuje se Technical Director. Mám na starosti všechno dění na hřišti i kolem něho. Vedu vybrané tréninky, vzdělávám kouče a mám ukázkové tréninky. V Čechách máte většinou na starosti jeden tým. Tady se stane, že v jednom odpoledni trénuji U8, U12 a U18, takže jsem na hřišti čtyři hodiny a večer úplně vyřízený. Mám na starost i nabírání trenérů. U týmů působí dobrovolníci často z řad rodičů a já k nim ještě zajišťuji jakési létající kouče.

Jaký je váš názor na české trenérské prostředí?
Za posledních deset let se v Česku udělalo hodně práce, co se týče odbornosti trenérů. Má na tom podíl hlavně úsek vzdělávání pod vedením Antonína Plachého a Vernera Ličky. Logika je jasná. Čím více trenérům se dostane kvalitního vzdělání, tím větší dopad to bude mít i do nejnižších soutěží. V klubech je spousta talentů, a aby svůj potenciál rozvinuly, musí mít správné vedení. Pak z toho budou profitovat všichni. Bohužel občas vidím, že hlavně u tréninků těch nejmenších vzdělaní trenéři chybí. Tréninky nejsou zábavné, přitom v tomhle věku je potřeba děti emociálně připoutat k pohybu a sportu. Je pak škoda, když stojí v dlouhých zástupech, místo aby se bavily u dobře zorganizovaného tréninku. Když je to bude bavit, bude jich v klubech přibývat. A z většího základu je pak snazší vybrat kvalitu.

Je něco, co bychom z Kanady mohli v Česku přebrat?
Už při studiu na střední škole mají studenti za povinnost odpracovat určitý počet dobrovolnických hodin a možné je to i v rámci sportu. Plno starších hráčů od nás z klubu tenhle čas věnuje fotbalu. Já je trochu dovzdělám a dám k ruce trenérům nejmladších kategorií. Tím se posunují nejen fotbalově, ale i v osobní rovině. Je tady potenciál, že se výchově mládeže mohou věnovat i v budoucnu. Něco takového by mohlo být zajímavé i v našem prostředí. Samozřejmě ne na nejvyšší top úrovni, ale v menších klubech by to mohla být dobrá cesta.

Martin Bittengl patří k velkým trenérským talentům.Zdroj: archiv

Máte už i kanadské občanství. Jsou vaše fotbalové cíle spojené s Českem či Evropou?
Kanada je nádherná, baví mě, že tu mohu kombinovat trenéřinu i mentoring. Jenže čím jsem starší, tím víc mě to láká zpět do Čech za rodinou i fotbalem. Chtěl bych být jednou v profifotbale třeba asistentem trenéra u ligového týmu nebo u nějakého reprezentačního výběru. Člověk je teď na rozcestí a uvidím, co se v životě naskytne. Rád bych třeba uplatnil i angličtinu. Takže kdyby jel nějaký český trenér na zahraniční štaci a řekl: Martine, chceš mi dělat asistenta, vím, že fotbalu rozumíš, tak bych byl z toho hodně nadšený.