Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Fotbal mi dal přátele, zkušenosti, cíl… Nevzal nic. Bez něj bych to nebyla já," přiznává pětadvacetiletá hráčka, rozhodčí i fanynka.

Když táhlo Anetě na osmý rok, zaujala ji babička. Co jen to v křesle plete? „Bratranec si u ní objednal sparťanské ponožky. Musela jsem je taky mít," směje se.

Vhodně vybavena vyběhla ven. Dvorec u Nepomuka – kam mohly vést její kroky? Na hřiště! „To se stalo mým druhým domovem," říká. Nejprve šlo jen o pouťáky, ve čtrnácti už ale válela za žáky. „Mezi klukama to bylo super. A hlavně pořádná škola. Nebáli se do holky zajet," popisuje Aneta. Křivdu ani respekt necítila, ostrý atak vždy vrátila, proto se vypracovala až mezi ženy třetiligové Blatné. Studium ovšem rozhodlo jinak a dnes hájí barvy velkoborských Andělek. Motto: hlavně pro radost.

FOTBAL JAKO ZÁBAVA

V týmu panuje pohoda. Jdete okolo hřiště a slyšíte křik. „Simuluješ jako Lafata!" To si spoluhráčky dobírají Anetu a narážejí na její vzor. Modlu tak obrovskou, že jeho jméno nosí na trenýrkách. Ona se ale nedá. „Jsem typická koncová hráčka. Každý útok skončí u mě," řehtá se.

Fandovství je pevnou součástí mladé ženy. „Nejdřív jsem se na Spartu koukala v televizi. Na střední škole jsem se s kamarády vydala na Letnou," popisuje. Chvíle na stadionu označí za elektrizující. A největší zážitek? „Zápas na Schalke 04, kam jsme jeli s naším horažďovickým fanklubem." Zápasy enormně prožívá, do úmoru skanduje v kotli.

POPRVÉ JAKO ROZHODČÍ

Před rokem a půl nastal v Anetině životě zlom. Andělky hrály turnaj v Třebomyslicích. „Přišel za mnou sudí a ptal se mě, jestli nechci pískat. Napadlo mě, že si potřebuje odpočinout," líčí. Po akci sklidila pochvalu a pozvánku na seminář rozhodčích. „Skvělý kolektiv. Všichni stojí při sobě," oceňuje.

Ani se nenadála a stála na hřišti v Sušici. Tamní céčko se ve 4. třídě utkalo s Veřechovem. „Byl to mazec. Vedle probíhal koncert a volejbalový turnaj. Píšťalky zněly jedna přes druhou," zubí se novicka. Se svou premiérou nebyla spokojená. „Říkala jsem si, že končím."

Derniéra se naštěstí nekonala. Mladá rozhodčí ustála posměšky a po sezoně se vypracovala až do okresního přeboru. „S fanoušky je to složité. Najdou se páni, kteří u hřiště konzumují pivo celý den," vypráví Aneta, jež poznámky o vařečce a knedlících nevnímá. Když ji označil jeden hráč za pí…, pakoval se do sprch. Přišly ale i pozitivní historky. „Z trávníku odnášeli hráče a z tribuny někdo zakřičel, že by si domů odnesl raději mě," culí se dívka. S korupcí se nesetkala. Jen občas ji funkcionáři lákají na klobásu a pivo.

SNEM JE PÍSKAT LIGU ŽEN

Úloha rozhodčí přináší neviditelnou dřinu. „Jeden den jdu na hodinu běhat, druhý na kolo," popisuje svůj nabitý program. O víkendech píská dva zápasy a k tomu se vzdělává. „Pravidla je třeba detailně znát, jinak mě hráči nebudou respektovat," uvědomuje si sudí, která v sobě nosí veliký sen. „Chci se dostat do 1. ligy žen," vyhrkne.

Nemuselo by zůstat jen u snu. Po českých pažitech neběhá příliš mnoho paní a dívek. „Musím být nejlepší," ví dobře Aneta, která by si troufla i na slavné derby pražských S. „Neumím nadržovat. Ani když pískám Andělky. Říká se, že ženy touží po spravedlnosti. To podepisuji," dodává.