Až letos v zimě se dočkal, slovenský trenér Adrian Guľa si ho nechal v kádru.

„Je neskutečné být v kabině s Limbou (David Limberský). V nejlepší éře Viktorky jsem se chodil koukat, jak ti kluci hrajou Ligu mistrů. A teď jsem tady s Honzou Kovaříkem, Tomášem Hořavou, Hejdísem (Lukáš Hejda). Kolikrát si na to vzpomenu, když jdeme na trénink,“ vyznal se 23letý fotbalista.

„V Plzni byl vždycky nabitý kádr, klub sbíral úspěchy, nebyl důvod něco měnit. Počítal jsem, že budu putovat po hostováních, ale věřil jsem, že to jednou vyjde a vrátím se. A myslím si, že i ze mě je teď lepší hráč,“ potvrdil mladík, který pochází ze sportovní rodiny.

Otec hrával fotbal na nižší úrovni, maminka zase závodně plavala. „Jsme sportovně založená rodina. I babička s dědou mě vždycky vedli ke sportu, lyžoval jsem, jezdil jsem na kole,“ usmál se Lukáš Matějka. Jeho přítelkyně je zase dcerou hokejisty Pavla Vostřáka.

To musel být nádherný pocit, když jste poprvé nastoupil za Plzeň v první lize?

Krásné, naprosto neskutečné. Já jsem v Plzni doma, odmalička jsem snil o tom, že si jednou zahraju za áčko Viktorky. Zvlášť potom, když začala získávat tituly a hrála evropské poháry.

I když to bylo vždy zatím jen na pár minut?

Jednoznačně, mám z toho velkou radost. Užívám si každou minutu, co jsem tady. A věřím, že ty na hřišti budou přibývat… Budu se snažit, abych se v týmu udržel a něco pro Viktorku odvedl.

Asi o to víc, že jste se dlouho nemohl prosadit. Co se mladému klukovi honí hlavou, když střídá hostování?

Musím říct, že pro mě to byl hnací motor, ať už jsem byl kdekoliv. Chtěl jsem se zlepšovat, abych se jednou prosadil v Plzni. Ta touha byla obrovská, pořád jsem měl před sebou vidinu, že se vrátím do Viktorky. Podporovala mě rodina i přítelkyně. Všichni jsme tomu věřili. Tvrdě jsem za tím šel a teď jsem rád, že se to povedlo.

Ani na chvilku jste nepřestal věřit? Nechtěl jste to třeba zkusit jinde?

Takhle úplně ne, i když nejtěžší období jsem zažil v první sezoně v Ústí. To mně v zimě řekl trenér Aleš Křeček, že se mnou ani ve druhé lize nepočítají, že bych nehrál. Šel jsem tedy o soutěž níž do Domažlic, to jsem trochu o sobě začal pochybovat. Ale právě v této chvíli mně pomohla rodina.

Ale ten samý kouč si vás pak vytáhl zpátky do Ústí…

Jojo, trénoval tam dál a za půl roku jsem byl zpátky. A byl jsem druhý nejlepší střelec druhé ligy.

To byla zatím vaše nejlepší sezona?

Určitě, dával jsem góly, byl jsem důležitý článek sestavy, kluci na mě spoléhali. I mančaftu se dařilo, byla tam skvělá parta. A já pak šel do Českých Budějovic…

A teď jste v Plzni, v týmu s reprezentantem Ondráškem nebo francouzským forvardem Beauguelem. Jaké to je?

Fantastické. Oba jsou to super útočníci, mám se od nich co učit. Ale pro mě je nejvíc, že jsem v jedné kabině s Limbou (David Limberský). Chodil jsem se dívat, jak tihle borci hrají Ligu mistrů, na Honzu Kovaříka, Tomáše Hořavu, Hejdíse. Jako dorostenec jsem k nim vzhlížel, byly to obrovské ikony. Často na to myslím, když jdeme společně na trénink.

Vzpomenete si, jak jste prožíval první plzeňský titul?

To vím přesně, když hráli kluci poslední zápas doma s Baníkem, jeli jsme z mistráku a u Blatné se nám rozbil autobus. Tak nás trenéři vzali do hospody, kde jsme koukali na televizi, po první půli přijel náhradní a odvezl nás do Plzně. Stihli jsme až mistrovské oslavy na náměstí.

To je zajímavá vzpomínka…

Jo a máme na zahradě kousek trávníku, který se pak kvůli rekonstrukci stadionu rozebíral. Ani nevím, kdo z rodiny to splašil (úsměv).

Když byste měl sám sebe charakterizovat jako útočníka?

Jsem trochu jiný typ než Kobra (Ondrášek) nebo Bogy (Beauguel). Jsem silový hráč, nevyhýbám se soubojům, dokážu si najít místo ve vápně, umím podržet balon. Vždycky jsem měl čich spíš na góly z dorážek, žádné krásné rány.

Kdo byl váš vzor?

Tady ve Viktorce jednoznačně Marek Bakoš. To je taky pecka, koukal jsem, jak dával góly, a teď mě trénuje. Možná ještě Standa Tecl, abych na něho nezapomněl…

Je to pro vás útočníky výhoda, že je Marek Bakoš v realizačním týmu? Poradí nebo předá nějakou tu zkušenost?

Pro mě určitě, byl to výborný útočník. Vždycky bude mít co dát, má na starosti útočné věci. Po tréninku zůstáváme všichni útočníci i s ním a střílíme na bránu.

Soutěžíte mezi sebou? Vyhráváte?

Většinou hrajeme břevínka o stírací losy nebo čokolády. Všichni fotbalisté jsou soutěživí. Je to hodně vyrovnané, ale minulý jsem musel do trafiky pro čtyři stírací losy (úsměv).

Co třeba nějaké záliby mimo fotbal, je na ně vůbec čas?

Současná situace koníčkům moc nenahrává. Jsem ze sportovní rodiny, takže rád zajdu na tenis, beachvolejbal. Ale to teď moc nejde, tak chodíme spíš na procházky. Rád čtu, u toho si odpočinu.

Co čtete?

Hlavně autobiografie, nejen sportovců. K Vánocům jsem dostal knížku o otužování, zajímám se o leccos. A taky se rád podívám na nějaké dokumenty, teď jsme s přítelkyní koukali na Freddieho Mercuryho.

V jednom z předchozích rozhovorů jsem četl, že je vaším snem zahrát si před zaplněnou Doosan Arenou. To asi stále platí…

Ten sen pořád trvá. Jsem tomu teď možná blízko, ale kvůli koronaviru zase hrozně daleko. Nikdo neví, jak to bude pokračovat. Jednou bych si na plném stadionu zahrál, ideálně se Spartou, aby přišla celá rodina a viděla, jak ji porazíme.