Miroslav Mika se narodil v Praze, kde začal s fotbalem, ale v nejvyšší soutěži oblékal výhradně dres Viktorie Plzeň. Z toho několik sezon jako kapitán.

„Nejlepší sezona byla hned ta první po postupu do nově vzniklé české první ligy. Měli jsme mladé, ale velmi dobré mužstvo. Pod skvělým trenérem Zdeňkem Michálkem jsme skončili na pátém místě, což v klubu už dlouho nepamatovali,“ vzpomíná Miroslav Mika, který příští měsíc oslaví čtyřiapadesáté narozeniny.

Fotbalové abecedě se učil v pražském Meteoru, ještě ve starších žácích se přesunul na Letnou, kde hrával za ligový dorost Sparty a trénoval s áčkem po boku Chovance, Bílka či Skuhravého. Trenér Ladislav Škorpil si ho také vybral do dorostenecké reprezentace do 17 let.

Šikovný útočník strávil dva roky vojny ve VTJ Jindřichův Hradec, kde střílel jeden gól za druhým. Když na jihu Čech končil, zajímaly se o něj kluby z druhé a třetí ligy. „Krátce před koncem vojny jsem se oženil a sháněl byt. Už jsem byl jednou nohou v Kladně, ale nakonec jsem se rozhodl pro Rakovník,“ popisuje svůj odchod z hlavního města.

Velkou zásluhu na jeho přestupu má tehdejší trenér Rakovníka Zdeněk Michálek. „Viděl jsem v něm solidní fotbalový potenciál a vedení klubu jsem ho doporučil. Zařídil jsem mu práci údržbáře na stadionu, kde se staral především o trávník, což mu vyhovovalo, protože nemusel někam do fabriky,“ říká plzeňská hráčská a trenérská legenda Zdeněk Michálek.

Mika patřil k oporám Rakovníka a Michálek ho později nasměroval do Škody Plzeň, kam talentovaný fotbalista přestoupil v létě 1991. Trenér Jiří Lopata mu dal šanci hned v prvním druholigovém zápase proti Xaverovu a nováček ve škodováckém dresu se odvděčil tím nejlepším způsobem, když druhým gólem rozhodl o výhře 2:1.

Mika se pevně usadil v základní sestavě Škody, která v polovině roku 1992 změnila název na Viktoria. O rok později se rodák z Prahy radoval z postupu do české nejvyšší soutěže, už pod trenérem Michálkem, který se mezitím vrátil z Rakovníka do Plzně. Mika byl pro něj jedním z klíčových hráčů, zejména poté, co mu našel místo defenzivního záložníka.

„I když na tréninku se takto moc neprojevoval, měl výbornou kondici. Při zápase nevypustil jediný souboj, soupeři ho těžko obcházeli, v poli odvedl spoustu černé práce. A měl jednu výbornou vlastnost, pořád chtěl vyhrávat. V kabině toho moc nenamluvil, když však něco řekl, spoluhráči ho brali. Musím říci, že jsem si hru týmu nedovedl bez něj představit,“ říká na adresu kapitána Viktorie. „Svérázný kluk, který miloval fotbal. Dělal ho naplno, a stejně tak žil i život mimo fotbal,“ dodává trenér.

Když se zeptáte Miroslava Miky, kterého trenéra nejvíce uznává, nerozmýšlí se ani vteřinu „Samozřejmě je to Zdeněk Michálek. Výborný trenér, skvělý chlap. Byl to můj druhý táta, takový strážný anděl, který mě vždycky včas srovnal, když jsem třeba polevil v životosprávě,“ přiznává Miroslav Mika, který z pozice kapitána a pokladníka mužstva organizoval na konci sezony tradiční dokopné.

„Měli jsme v mužstvu mladé kluky, třeba Páťu Ježka nebo Petra Smíška. Zavolal jsem jejich maminkám, ať je v klidu pustí, a slíbil jim, že se synové včas vrátí. A taky že jo, v půl dvanácté jsem jim objednal taxíka, řidiči dal tisícovku a kluci byli do půlnoci doma,“ vzpomíná s úsměvem fotbalový bohém, který pro jadrné slovo nejde daleko.

Dres Viktorie nosil až do roku 1999, kdy ve dvaatřiceti letech přestoupil do Rokycan. „Na Rokycany vzpomínám rád, byla tam výborná parta, se kterou jsme několikrát postupovali o soutěž výš,“ připomíná.

Po ukončení aktivní hráčské kariéry se už Miroslav Mika k fotbalu nevrátil. Prošel si různými profesemi, živil se jako výčepní, popelář nebo jako dělník ve stavební firmě. „Vším, čím jsem byl, jsem byl rád,“ říká slovy klasika. „Dělali jsme zateplování paneláků, obložil jsem polystyrenem půlku Plzně,“ rozesměje se muž, který se před osmi lety vrátil do Prahy. „Bylo to po druhém rozvodu. Pracuji jako řidič náklaďáku ve firmě, která se stará o úpravu zeleně, kde pracuje i můj třicetiletý syn,“ vypráví otec, který má z prvního manželství kromě syna ještě dvě dcery.

I když hrál za Spartu, srdce mu i v Praze stále tluče pro Viktorii. „Kolegové v práci se mě ptali, komu fandím, jestli Spartě, Slavii nebo Bohemce. A já jim říkám, běžte s tím do háje, pánové, já fandím Plzni. Dokonce vozím v kabině náklaďáku šálu Viktorky a jsem hrdý na to, že jsem za ni hrál. V Plzni se udělalo v posledních letech ve fotbale moře práce, tituly, Liga mistrů,“ dodává s respektem bývalý kapitán Viktorie.