„Hlavně ten z Juventusu,“ hlásil Bucha hrdě v exkluzivním rozhovoru pro Deník. „Vždycky jsem chtěl být jako on,“ doplnil mladík, jemuž tatínek občas říkal Grande Paolo.

S fotbalem začínal Pavel Bucha v Kralupech nad Vltavou, ale brzy přešel do Neratovic, a protože často hráli s pražskými S, následoval další přestup, v deseti letech zamířil do Slavie. Tam pak v létě 2018 vypověděl smlouvu a zamířil do plzeňské Viktorie. A dál už ten příběh asi znáte…

Pavle, teď jste to vy, o kom se v českém fotbale hodně mluví. V zimě jste se do Plzně vrátil z hostování v Boleslavi a dál záříte v lize…

Je to asi nejlepší období, co jsem ve fotbale zažil. Všechno funguje, jak má, sedli jsme si s trenérem i s klukama. A je to hned vidět na hře i na výsledcích, celkem nám to šlape.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že jste si ve středu zálohy s Lukášem Kalvachem i Alešem Čermákem tak sedli?

Jsou to kluci, se kterými si rozumím nejen fotbalově, ale i lidsky. A myslím si, že i oni se mnou. Jsme si blízcí, ta chemie funguje. Často se stýkáme i mimo hřiště.

Do Plzně jste přicházel ještě za trenéra Pavla Vrby, ale teď už je tady Adrian Guľa. Měla i výměna koučů na váš vzestup vliv?

Asi taky, ale ono to všechno do sebe postupně zapadalo. Hodně mi pomohlo roční hostování v Boleslavi, to bych označil za klíčový moment v mém rozvoji.

V čem hlavně vám pomohlo, že jste tam dostal větší prostor, než by tomu bylo v Plzni?

Samozřejmě že ta herní praxe byla důležitá, cítil jsem důvěru a postupně jsem si víc dovoloval, rozjížděl jsem se pomalu. A byl tam Mára Matějovský, od kterého jsem se hodně naučil. To mi taky dalo hrozně moc. A to všechno mi přispělo k tomu, že jsem byl schopný vrátit se do Viktorky, a myslím, že jsem teď zapadl dobře i tady.

Vždycky to pro vás ale nebylo v Plzni tak růžové. Jak vzpomínáte na začátky, když jste před dvěma lety poprvé přišel do kabiny?

Co vám budu povídat, nebylo to jednoduché. (usměje se) A já jsem spíš uzavřený člověk, déle mi trvá, než si sednu s okolím. To, jak jsem přijel za klukama na soustředění do Rakouska, mám dodnes v živé paměti.

Kdy podle vás přišel bod zlomu?

Já si myslím, že to byla jen otázka času, že všechno bude v pohodě. A to už teď je.

Je vaše role v Plzni hodně podobná té, co jste měl v Mladé Boleslavi? Myslím na hřišti.

Je to podobné, i když v Boleslavi jsem hrál spíš zkraje zálohy, tady operuju víc ve středu hřiště. Řekl bych, že styl, který s Viktorkou předvádíme, je pro mě ještě o něco lepší. Absolutně mi sedí, maximálně mi to vyhovuje.

To jste měl už odmalička, že jste hrál hodně s míčem?

Jasně, vždycky jsem byl střední záložník. To je mi nejbližší, už jako žáček jsem měl balon rád u nohy.

Hodně stylem hry připomínáte Vladimíra Daridu…

(usměje se) Jojo, už jsem to slyšel, pár lidí mi to říkalo. Ale přiznám se, že já si Vláďu z Viktorky moc nepamatuju. Znám ho spíš až teď z Herthy a reprezentace. Já měl však v oblibě jiného Plzeňáka.

Povídejte…

Už jako malý jsem obdivoval Pavla Nedvěda, na stěnách pokoje jsem měl jeho plakáty, dokonce mám i jeho dresy z Juventusu a reprezentace. To byl můj hlavní favorit, vždycky jsem chtěl být jednou jako on…

A daří se to?

Jak už jsem říkal, prožívám asi nejlepší období v kariéře. Ale zatím jsem toho až tolik nedokázal, musím na sobě dál pracovat.

Nezlobte se, ale zdáte se mi na fotbal až příliš hodný…

Jo, i s tím jsem se už mockrát setkal, slyšel jsem to od spousty lidí. Ale teď už bych řekl, že jsem se naučil v dospělém fotbale chodit. Vím, co je potřeba. Hodný člověk asi zůstanu, ale na hřišti už umím být i jiný.

A co s tím, že byste potřeboval zesílit? Pracujete na tom?

Jasně, bavíme se o tom s kondičním koučem Plzně. Dá se říct, že na tom pracuju každý den, i když teď jsme kvůli náročnému programu malinko zvolnili. Ale je to jeden z bodů, na němž musím zapracovat.

Taky jsem se dočetl, že spolupracujete s mentálním koučem. Co vás vedlo k tomu?

Začal jsem během hostování v Boleslavi. Měl jsem v hlavě různé myšlenky, fotbalově mi to nevycházelo, jak jsem si představoval. A jak jsem spíš uzavřený člověk, potřeboval jsem radu.

V poháru jste v semifinále, ale ani ztráta na vedoucí Slavii v lize není nedostižná. Co je pro vás důležitější?

Nic neupřednostňujeme, jdeme teď naplno do zápasu se Spartou. Chceme zvítězit a zahrát si finále poháru. A hned o víkendu pak vstupujeme doma proti Jablonci do ligové nadstavby o titul. I ten zápas chceme vyhrát, chceme uspět v obou soutěžích.

Na Slavii ale ztrácíte před nadstavbou šest bodů. Je reálná šance na titul?

Nějakým kalkulováním se nezabývám, nelámu si s tím hlavu. My musíme vždy zvládnout nejbližší zápas, jde nám o to, abychom my vítězili.

Jaké jsou cíle a plány Pavla Buchy, ty nejbližší a třeba i pozdější?

V první řadě bych chtěl s Viktorkou zvednout nad hlavu nějakou trofej. A do budoucna bych chtěl prorazit do reprezentačního áčka a jednou bych chtěl hrát v zahraničí, v některé z top lig.

Máte nějakou oblíbenou?

Nejradši mám španělskou ligu, jsem fanda technického fotbalu. Takové to tiky-taka, to mám rád, na to se hezky kouká. Navíc jsem dlouholetý fanoušek Barcelony.

A co se týče té reprezentace, už se o vás letos mluvilo v souvislosti s možnou nominací na Euro?

Kdyby se hrál šampionát letos, asi by to bylo příliš brzy. Až tolik jsem toho nedokázal, abych mohl hrát na takovém turnaji. Za rok to může být jiné, bude víc prostoru se ukázat. Myslím, že v tomhle směru mně nucená pauza prospěla.

Také se o vás moc neví, že jste ještě nedávno studoval vysokou školu?

Škola mi šla, bavilo mě to. Hned po maturitě jsem se proto přihlásil na FTVS,i jsem tam nastoupil. Vydržel jsem tam půlrok, ale zrovnav té době si mě trenér Trpišovský vytáhl ve Slavii do áčka, a protože ve škole nebyli moc vstřícní, tak jsem ji vzdal. Mamku to asi mrzelo, ale rodiče mi v tomhle dávali volnost. Svůj život si řídím sám. Mám v hlavě myšlenku, že se ke studiu jednou vrátím. Ale teď se soustředím na fotbal. Uvidíme, co život přinese dál.