Fotbalista, který prošel mládežnickými výběry Slezského FC Opava a jeden rok byl i na soupisce klubového áčka, měl a vlastně pořád má našlápnuto k velmi slušné kariéře. Vždyť půl roku působil i v třetiligovém Hlučíně, kde se dvakrát zapsal mezi střelce.

Adamovský ovšem myslí i na zadní vrátka, a tak momentálně upřednostňuje práci v rodinném autoservisu. „Máme jej hned u domku a provozujeme jej už tři generace, takže jsem to měl odmala nalajnované,“ vysvětluje.

Tomáši, v Opavě jste byl před třemi lety na soupisce áčka, ale šance nepřišla…

Šlo o to, že jsem končil školu a bylo potřeba pracovat v našem autoservisu. Hrával jsem hlavně za béčko a ta šance nepřišla, takže jsem se rozhodl jít do Bruntálu, protože jsem mezi divizí a krajským přeborem neviděl až takový rozdíl, navíc jsem nemusel dojíždět do Opavy.

Pro Bruntál tedy hrála vzdálenost od domova?

Přesně tak. Když jsem ještě chodil na školu, tak jsem vždycky sedl do auta, jel do Opavy a vracel se až pozdě večer. Pak jsem začal pracovat a už to tak dělat nešlo, bylo by to pro mě strašně náročné.

Po roce v Bruntálu si vás vytáhl Hlučín a dostal jste šanci v MSFL…

Byl jsem tam půl roku, ale ona to pro mě osobně byla spíš taková zkouška. Čtyřikrát týdně jsem musel dojíždět každý den skoro hodinu. Jeden zápas nás vedl pan Korytář, ale toho pak vyhodili a přišel pan Skácel, kterého jsem znal z opavského dorostu, takže jsme se znali a v tomhle směru to všechno bylo v pohodě.

Prostoru na hřišti jste dostal poměrně dost, většinu utkání jste odehrál v základu…

Určitě, v tomhle směru to bylo fajn. Byla možnost, že bych pokračoval dál, ale s tím cestováním to pro mě bylo opravdu náročné, takže jsem se vrátil do Bruntálu.

V Bruntálu jste nakonec odehrál dohromady rok a půl, postoupilo se do divize…

Byl jsem spokojený hlavně s kolektivem a všechno, co mi slíbili, tak splnili. Když jsem přicházel do Bruntálu, tak jsem měl jedinou podmínku, a to takovou, že chci, aby se postoupilo do divize. To jsme hned první rok splnili, takže to angažmá hodnotím pozitivně.

Letos přišel přestup do Břidličné, která hraje o soutěž níže. Co vás k tomu vedlo?

Občas poslouchám, že je to krok zpátky, ale já to tak neberu, protože v Břidličné se hraje o postup a mám v plánu hrát krajský přebor jenom rok. Byl jsem zhruba půl roku v kontaktu s Marcelem Cudrákem a nakonec jsme se domluvili.

Jak se vám tam zatím líbí?

Je tady super kabina, přišel nový trenér pan Souček, kterého znám také z Opavy, i když přímo mě nikdy předtím netrénoval. Fotbal jde v Břidličné z mého pohledu hodně nahoru. Vedení chodí skoro na každý trénink a podporuje nás.

Nicméně na vás nechodí tolik lidí jako v Bruntálu…

To je jediné, co mě mrzí. Těžko říct, jestli je to pro místní krajský přebor málo nebo jestli jim ke klubu chybí vztah. Věřím ale, že pokud půjdeme nahoru, tak chodit začnou.

Hrálo pro Břidličnou i to, že tam můžete hrát pravidelně v útoku?

Je pravda, že v Bruntálu se to střídalo a hrál jsem buď kraj zálohy, nebo sám na hrotu. Teď hrajeme na dva útočníky, což mi celkem vyhovuje.

S Jakubem Houdkem si tedy vepředu umíte vyhovět?

Oba jsme takoví vyšší, siloví a bojoví, na hřišti si umíme vyhovět. Máme každý svůj rajón a jeden druhému se do toho nepleteme.

Břidličná je jedním z hlavních adeptů na postup, nemáte strach, že se proti vám ostatní budou chtít vytáhnout?

Na to se vůbec neohlížíme. Jdeme si prostě za svým. Když to nevyjde, tak to nevyjde. Hodně lidí nám to ale nepřeje.

Už jste to trošku nakousl, kromě fotbalu pracujete i v rodinném autoservisu…

Je to tak. Jedná se o rodinnou firmu, která funguje už tři generace, začal s ní můj děda, který si postavil autoservis hned vedle baráku. Pokračoval v tom můj otec a já jsem se vyučil automechanikem. V dílně jsem de facto vyrůstal, takže jsem to víceméně měl nalajnované odmala.

Nabízí se srovnání s obráncem Opavy Janem Žídkem, ten také dělal v autoopravárenské firmě a dnes je z něj prvoligový kapitán…

Těžko říct, tak moc dopředu zase nevidím (smích). Bylo by to hezké, ale takhle nad tím nepřemýšlím. Momentálně je pro mě přednější práce, fotbal beru spíše jako zábavu.

Tomáš Chalupa