Takhle pálí Mráz! Internacionál byl v pralese k nezastavení, nasázel sedm gólů

Pavel Mráz nepatří do žádné z těchto kategorií. V dvaapadesáti už nemusí na hřišti nikomu nic dokazovat. Přesto týden co týden střílí góly nejen za nejrůznější výběry internacionálů, ale po rozjezdu podzimní sezony znovu už i v mistrovských soutěžích. Za Novou Ves hrající v nejnižší soutěži Mělnicka se sobotní sedmičkou do sítě rezervy Dolan (10:1) přiblížil svému osobnímu maximu, kterého ovšem dosáhl ještě coby dorostenec.

„Jsem rád, když se vyhraje. Jestli dá někdo čtyři góly, nebo osm, v lize, nebo ve čtvrté třídě – je mi jedno. Důležitá je ta společná radost. Chvála člověka potěší i v mých letech,“ říká.

Na okrese už několik sezon patříte mezi vyhlášené střelce. Vzpomenete si ale, že byste v jediném utkání vstřelil sedm gólů?
Určitě. Nejvíc jsem jich dal osm. To bylo ještě v dorostu za Motorlet na nějakém zimním turnaji. Jednou se mi sedm povedlo i za starou gardu.

Takovou šňůru jsem měl možná v přípravce, pochvaluje si šťastná třináctka Kralup

V mistráku tedy jde o vaše maximum, že?
I pro mě to bylo překvapení. Přestože hrajeme jen čtvrtou třídu, nějakou kvalitu to přece jen má. Dostal jsem výborné balony od spoluhráčů, kteří to umí. Jsem za to rád. Nejvíc ale za tři body.

Motivaci dávat góly zjevně neztrácíte ani za rozhodnutého stavu, kdy jiní výsledek už jen udržují. Je to tak?
Chci vyhrávat a střílet. Dělá mi to zkrátka dobře. Vždy jsem říkal: dejte co nejvíce gólů, nikdy nevíte, jestli je nebudete potřebovat třeba na konci sezony. Já mám chuť neustále. Dělá mi hrozně dobře, když jdu ze hřiště a ty góly mám. Třeba jen ve čtvrté třídě.

No právě. Loni jste ještě střílel v okresním přeboru a pak i v krajské I. B třídě. Nestálo by za to dávat góly ještě přece jen o něco výš?
V mém věku už se nikam nechci hnát. Tohle mi stačí. Jsem tu spokojený. V Nové Vsi máme výborné kluky, partu, zázemí i lidi kolem. Je vidět, že fotbal chtějí dělat a starají se dobře. Ještě v Kralupech jsem byl začátkem loňského roku na operaci s kolenem a říkal jsem, že to bude už asi moje poslední sezona. Ale zlákali mě, abych pomohl k postupu a ještě si i trochu zahrál. Líbí se mi, když se postupuje. Zažil jsem to nejen s Kralupy, ale i ve svém dřívějším fotbalovém životě.

Předpokládám tedy správně, že končit ještě hned tak nehodláte?
Fotbal je pro mě takový hezký život. Když někdo v mých letech vydrží na hřišti a ještě dává góly, skláním před ním klobouk. Všem nám přeju, ať to mydlíme, co nejdéle to jde.

Jak dlouho ještě plánujete hrát?
Po každém zápase se sice dávám dva dny dohromady, ale dokud nohy vydrží… Zatím slouží, fyzičky ještě taky trochu zbylo. Dokud to jde, budu se snažit u toho zůstat třeba do pětašedesáti jako Láďa Vízek. Asi mě na hřišti bude muset někdo doopravdy odstřelit, jak se říká.

Kromě zápasů Nové Vsi stíháte i různé exhibice a pouťáky s bývalými prvoligisty…
Jezdím s takovým mixem nejrůznějších slavných hráčů od Horsta Siegla po Láďu Vízka. Bavíme fotbalem sebe i lidi. Když přijde na vesnici tisíc lidí na fotbal, je to krása. Dostávám pak ještě větší chuť hrát i ve čtvrté třídě.

Fotbal jste poznal i na vrcholové úrovni. Na které své angažmá zpětně nejraději vzpomínáte?
Kopal jsem sedm let v Rakousku – tři roky za Linec, čtyři za Ried. S Laskem jsme postoupili do ligy, když jsem tam přišel. Pro kluka z divize z Motorletu to bylo něco neskutečného. Ani jsem tehdy neuměl pořádně německy. Učil jsem se za pochodu. Celkově těch sedm let v Rakousku bylo nádherných. Dalo mi to hrozně moc. Měl jsem štěstí na trenéry i spoluhráče. Po fotbalové a profesionální stránce excelentní.

Několik sezon jste hrál také na Maltě…
Tam to pro změnu nemělo chybu po životní stránce. Celoročně je tam teplo. Bylo to jako pět let na dovolené. Fotbalový profesionalismus tam nebyl až takový. Trénovali jsme sice denně, ale jen v malém počtu. Vlastně chodili jen cizinci. Domácí hráči byli všichni většinou v nároďáku a od pondělí do čtvrtka trénovali na národním stadionu. S námi jen půlhodinky v pátek před zápasem. I tak jsem si tam zahrál dokonce i předkola Ligy mistrů. Skvělá zkušenost, i když jsme prošli maximálně přes jednoho soupeře. Ale rád vzpomínám a dodnes se tam vracím.

A které české kluby vám nejvíce utkvěly v paměti?
Začínal jsem na Lokomotivě Praha, kde jsem působil jedenáct let, než jsem odešel do dorostenecké ligy do Motorletu. Na ten taky nedám dopustit. Zařídili mi tenkrát i fotbalovou vojnu v druholigových Karlových Varech. Měl jsem v kariéře i trochu štěstí na trenéry a lidi kolem.

Později jste prý byl dokonce i na zkoušce ve Slavii. Proč to nedopadlo?
Byl jsem tam asi dva tři měsíce ještě za pana Petržely. Dostal jsem ale v té době právě nabídku z Rakouska. Říkal mi, ať to jdu určitě zkusit, že to je fotbalové štěstí. Byl jsem rád, že mi nedělali žádné problémy, protože přestup z Motorletu do Slavie už byl snad i podepsaný. Jsem rád, že jsem šel.

František Hofman: Žádný střelec nejsem, takový rozhovor dělám asi naposledy

Byl jste vždy útočníkem a střelcem?
Prakticky ano, góly jsem dával vždycky. S přibývajícími zkušenostmi jsem šel stále více dozadu. Zkusil jsem si i stopírka. V Rakousku jsem si v lize dokonce i dvacet minut zachytal. Když se nám zranil gólman a druhý dostal červenou.

Své zkušenosti dnes už také předáváte. Pochlubte se.
Mám v Letňanech fotbalovou akademii, do které chodí okolo pětatřiceti dětí. Hrozně rád s nimi pracuji. Libí se mi jejich urputnost, snaživost a že nesedí doma u počítačů. Navíc jsem s nimi neustále v pohybu. Pro dnešní fotbal je mládež velmi důležitá. Po určitém útlumu už se to znovu zvedá, a to i v menších klubech jako jsou Kralupy, Meteor a další.

Fotbal na okresní úrovni určitě není na uživení. Prozradíte, co jinak děláte?
Popravdě, momentálně jsem na mateřské (smích). Paní má práci, ve které si sama může určit v kolik přijde i odejde. Máme to skloubené tak, že kromě půlroční dcerky mám čas právě i na akademii a fotbal vůbec. Nic jiného jsem v životě ani nedělal, i když vyučený jsem.