Známý funkcionář a podnikatel ale složité období překonal, klub stabilizoval a od té doby nepřetržitě šéfuje třetiligovému slováckému celku. Teď by Hamšík, který pracuje i jako kustod u národního týmu, štafetu někomu rád předal. Kolem sebe ale nikoho nevidí. Zapálení lidé prostě nejsou.

„Svého nástupce hledám už nějaký pátek. Byl bych rád, kdyby někdo přišel, zodpovědně si to převzal a šel stejnou cestou, kterou jsme se vydali my. To znamená hlavně aby pokračoval ve výchově talentů v Uherském Brodu a nejbližším okolí. Určitě to bude mít jednodušší v tom, že sportoviště jsou opravené,“ říká v rozhovoru pro Deník Hamšík, který 30. ledna oslavil významné životní jubileum. Předsedovi ČSK bylo šedesát let.

Na kolik se vlastně cítíte?
Po sedmičce vína na třicet. (velký úsměv)

Kolik lahví už na významné jubileum padlo?
Žádná! Oslavu jsem totiž ještě nedělal. Prostě zatím nebyl čas. Nyní mě zaměstnávají fotbalové záležitosti. S kamarády, hráči i různými „odborníky na fotbal“ to ale trošku zapijeme.

Máte čas se zastavit, ohlédnout zpět a třeba zavzpomínat na to, jaké to bylo dřív?
Moc času na to není. Rozjímám jenom ve vlaku po cestě do Prahy. V rychlíku se mně hlavou honí různé myšlenky. Třeba, co jsem udělal dobře, co špatně.

Máte ve fotbale hodně přátel?
Stejně jako v životě. Je pravda, že fotbal má lidi spojovat. Díky sportu jsem jich poznal opravdu hodně. Když se nedaří, tak vás litují, když se ale daří, získáváte i nepřátele, to je přirozené. Kdyby nebylo nejškaredší lidské vlastnosti, kterou je závist, svět by fungoval úplně ideálně. Bohužel česká povaha je taková, že úspěch moc neodpouští.

Fotbal vám energii bere či dává?
Spíš mi tu energii dává. Hlavně ve společnosti mladých kluků vždycky pookřeji. Na druhé straně mi fotbal bere spoustu fyzických, psychických i finančních sil.

Dokážete bez něj být?
Chtěl bych. Zatím je to spíš můj sen, ale nevím, zda se mi někdy vyplní a zda mě uspokojí. (úsměv)

Jak těžké je udržet fotbal v Uherském Brodě na třetiligové úrovni?
Dost. Když jsem se v roce 1997 stal předsedou oddílu, dva roky po sobě jsme sestupovali. Nejprve z MSFL a pak i z divize. Do té doby jsme vychovávali fotbalisty a hráli krajský přebor. Po devatenácti letech se mi podařilo vrátit fotbal v Uherském Brodu zpět do třetí ligy. Byli jsme odměněni za trpělivou a poctivou práci. A tou nemyslím jenom výsledky na hřišti. Vybudovali jsme celý areál na Lapači, včetně umělé trávy, osvětlení, kabin.

Straší vás pád do divize hodně?
Sestupovat určitě budou čtyři týmy, pokud z druhé ligy půjdou dolů Vítkovice, tak i pět mančaftů. Jsme namočení docela hluboko, pokud ale nejde o život, nejde o nic. Spíš to vidím jako problém z lidského hlediska. I když veřejnost to neřeší a lidí na nás chodí málo, zase bychom se vrátili někam nazpět, což nechci. Tragédie by to určitě nebyla, ale škoda ano. Tuhle soutěž chceme pro město i pro příznivce zachovat.

Nástupce hledám už několik let

Nikdy jste neuvažoval, že se na to vykašlete?
Několikrát jsem s tím chtěl prásknou a skončit. Ale vždycky jsem se ráno probudil a zjistil, že pokud není adekvátní nástupce, nemohu nechat lidi kolem sebe ve štychu. Svého nástupce ale hledám několik let. Samozřejmě chci, aby to po mě někdo převzal. Ale chci taky, aby to vedl v takovém duchu, jak jsem to řídil já posledních třiadvacet let. Pro mě je zásadní vychovávat a vést děti ke sportu. A když neskončí u fotbalu, ať klidně dělají něco jiného, ale hlavně ať nechodí po parcích a nefetují.

Jak jste se vlastně k šéfování ve fotbale dostal?
Od roku 1987 jsem pracoval v Praze, kde jsem byl v komisi bezpečnosti výstavby stadionů, nepravidelně dělal vedoucího u mládežnických reprezentačních družstev. Pak mě ale oslovil tehdejší místopředseda města Kunc, zda bych do toho nešel. Nakonec jsem kývl. Byl jsem mladý, hloupý a naivní.

Byly začátky v Brodu hodně drsné?
Skončil trenér Dunaj, zmizel skoro celý tým. Zbyli tady čtyři hráči. My jsme založili občanské sdružení a během čtrnácti dnů očistili klub od dluhů, které činily 1,5 milion korun. Tým jsme pak přihlásili do soutěže. Čas plynul, ale nikdo to nechtěl dělat. Poslední dvě nebo tři volební období, vždycky před valnou hromadou chodím a zjišťuji, zda by do toho někdo nešel místo mě. Cítím, že už bych si potřeboval odpočinout. Teď mi to přijde, jako bych to neměl za odměnu, ale za trest.

Bylo to dříve s hráči i sponzory jednodušší ?
Když hodně času pracujete v Praze a v Uherském Brodě máte čestnou funkci předsedy, časově je to vždycky náročné. Klubu se musíte věnovat. Rozpočet se sám nikdy nenaplní. Já nemám v klubu žádného manažera, takže sponzory, město a další subjekty musím oslovovat sám. Proto je to pro mě pořád stejná práce. Jezdím po vesnicích, sleduji malý i velký fotbal. Hledám cestu, jak klub zabezpečit.

Na které období nejradši vzpomínáte?
Nejlepší byl asi návrat do třetí ligy. Postup byl vyvrcholením mnohaletého úsilí. Byla to jakási satisfakce. Opravdu jsem měl největší radost za celé působení v Brodě.

Proč lidí přestali chodit na fotbal?
To nevím, ale je to velký problém a hodně mě to trápí. Zájem o fotbal klesl. Když jsme loni hráli v prvním kole s Hodonínem, přišlo pět set lidí. Bohužel euforie vyprchala. Mrzí mě ale taky, že domácí kluci odcházejí za většími penězi do Rakouska či Strání, navíc nám u mládeže chybí kvalifikovaní trenéři. Bota nás ale tlačí i jinde. Děti nechtějí sportovat. Schází jim ctižádost, aby dosáhli nějaké vyšší úrovně. A taky peněz není nikde dost. Není zákon, který by různým subjektům umožňoval více přispívat nejen na fotbal, ale i na jinou činnost.

Na Lapači jste vybudoval nádherné zázemí. Berete to jako svůj pomník?
To ne, ale když si vzpomenu, jaká tady byla pooraná škvára, na které se nedalo sportovat. Opravdu tady nebylo vůbec nic. Proto jsem rád, že jsme tady pod záštitou ČSK už třikrát dávali novou umělou trávu. Je tady atletický ovál, osvětlení, nové kabiny s posilovnou, wellness, které často v rámci soustředění využívají nejen české, ale i slovenské kluby. Byli tady i Poláci nebo Rakušané. Jenom je škoda, že dvacet roků bojujeme za to, abychom tady mohli postavit dvě tréninkové travnaté plochy a areál dokončit. Bohužel pořád se nepodařilo vykoupit dva, tři pozemky.

Je pro vás problém, že Orelský stadion nepatří klubu?
Orelský stadion dostali v rámci restituce orli. My tam hrajeme mistrovské zápasy, v sezoně trénujeme. Jiné hřiště s přírodní trávou bohužel nemáme.

Vraťme se k vám. Trénování nás nikdy nelákalo?
Takové pohnutky má každý. V každé hospodě je tolik trenérů … Já jsem ale měl štěstí v tom, že jsem vždycky našel kvalitního trenéra. Samozřejmě debaty mezi námi byly docela rušné a ti trenéři si mnou užili, ale nikoho jsem nevyhazoval a nechlubil se tím. Pro mě byl na prvním místě lidský přístup, což na této úrovni ani nijak jinak nejde. Snažil jsem se s trenérem vždy najít společný průsečík. Měl jsem tady Poláška, Feru Ondrůška, Miru Ondrůška. Velkých úspěchů dosáhl Onda, zapomenout nemohu ani na Kalinu, Jurču, Barcucha nebo Šebestu. Z tohoto seznamu je patrné, že jsem vždycky našel nejlepší kvalitu za dostupnou cenu. (úsměv)

Jaký jste byl hráč?
Pocházím ze Světlova, hrával jsem v Bojkovicích. Když jsem studoval hotelovou školu, hrával jsem v Ostravě za Porubu, což bylo béčko Baníku. Kariéru jsem zakončil v Dukle Písek, kde jsem si zranil koleno. Dvakrát jsem měl operovaný meniskus, křížové vazy. V roce 1978 jsem to ale za trenéra Masopusta zkoušel ve Zbrojovce Brno. Jeho syna jsem střídal právě v Písku. Tenkrát jsme se spřátelili. Masopusta jsem potkával po zbytek života. Byl to můj fotbalový taťka a já jeho další syn. Přivedl mě na svaz, k práci u mládeže. Pravidelně jsme se navštěvovali, potkávali se v Praze. Byl dokonce u slavnostního otvírání umělé trávy na Lapači, já mu byl zase na pohřbu.

Nikdy jsem neměl čas na tenis, golf, nebo ryby 

Šest let působíte jako kustod u národního týmu. Jak náročné jsou reprezentační srazy? Dokážete si je vůbec užít?
Předtím jsem víc než dvacet let pracoval v Praze u mládeže. Dělal jsem technického vedoucího, než si mě trenér Pavel Vrba stáhl k áčku. Z cest nejvíce známe letiště, hotel a hřiště. Na nějaké procházky, turistiku či poznávání kultur není čas. Létáme z místa na místo. Většinou jde o desetidenní cyklus. Vždycky odehrajeme dva zápasy. Na starosti mám nejen hráče, ale i realizační tým. Celkem je to kolem padesáti lidí.

S fotbalem jste poznal kus světa. Máte ještě chuť cestovat? Jezdíte někam na dovolenou?
Je pravda, že jsem byl na třech mistrovství Evropy, jednom mistrovství světa a na čtyřech letních univerziádách. Navštívil jsem Mexiko, Koreu, Čínu, Turecko, Srbsko. Teď letíme s českou reprezentací do Miami, kde odehrajeme dva zápasy. Díky fotbalu jsem poznal kus světa, proto už mě cestování nenaplňuje. Vždycky si splním povinnost, v létě strávím týden na dovolené, alespoň mám doma plusové body a mohu se dál věnovat fotbalu. (úsměv)

Těšíte se na letošní mistrovství Evropy? Má český tým šanci na úspěch?
Na mistrovství Evropy se člověk musí těšit, jinak to nejde. Jsem moc rád, že jsme se kvalifikovali na závěrečný šampionát, velký úspěch by byl postup základní skupiny. Ale jednoduché to rozhodně nebude.

Co říkáte na nový model, že se hraje po celé Evropy a ne pouze v jednom státě?
Platini to tak udělal kvůli volbě předsedy UEFA. Je to ostatně jediný šampionát, který se bude hrát v tolika městech a zemích. Příště už to tak ale nebude. My jsme kvůli fanouškům chtěli skupinu v Mnichově a Budapešti. Ta by byla zajímavá z hlediska dostupnosti. Zase jsme si ale nepřáli Baku a Řím, proto je Glasgow a Wembley přijatelné.

Zbude vám při vašem pracovním vytížení nějaký volný čas?
Nikdy v životě jsem neměl čas na tenis, golf nebo ryby. Obdivuji všechny, kdo si při tak velkém záběru najdou prostor na další aktivity. Mě veškerý čas bere fotbal. Nejen ten v Brodě, ale i národní tým. Když mohu, věnuji se rodině. Mám dvě dcery, sedm vnuků.