Kliknutím zvětšíte
„Když mi zdraví vydrží, rád bych hrál do padesátky,” usmívá se muž, který svůj vytýčený cíl pokoří za dva roky. „Pohyb je pro mě něco jako droga. V mém věku si přeji už jen to, abych všechny sporty, co mám rád, mohl dělat sám či se svou rodinou co nejdéle,” přidává kladrubský sympaťák.
Jak dlouho fotbal hrajete?
Začal jsem ho hrát, když mi bylo asi tak šest a půl roku. Tehdy si mě do výběru přípravky Sklo Unionu Teplice vyhlédl trenér František Arnold, na kterého mimochodem moc rád vzpomínám. Už je to dávno, na první gól si opravdu nepamatuji, škoda. (úsměv)
A už tehdy jste si říkal, že byste rád byl fotbalistou?
Ano! Na prvním stupni základky se nás pravidelně ptali, jaké zaměstnání bychom jednou chtěli dělat. Já psal pořád, že fotbalistou. Učitelka to nahlas četla a vysvětlovala že to nejde, že fotbal je v ČSSR jen zábava. Trochu se mi tenkrát smáli, ale mně to nevadilo.
Jakou jste měl kariéru?
Do zhruba 15 let jsem hrál za Sklo Union, kde jsem pak skončil. Dva roky jsem vůbec nehrál. V sedmnácti mě přemluvil trenér krupského dorostu Karel Šrédl. Hrál jsem za Krupku I.B. třídu necelé dva roky. Pak jsem přestoupil do FK Lahošť, kde jsme z okresu postoupili do I.B. třídy a hráli o postup do I. A třídy. Po třech letech ale odešel sponzor HKH Teplice, tým se rozpadl a já jsem přestoupil do Sokola Košťany. To byl tehdy skok rovnou do I. A třídy. Tam jsme také hráli o postup do krajského přeboru, dařilo se nám a končili jsme sezony do pátého místa. Asi v 25 letech mě přemluvil trenér FK Duchcov Václav Senický, ať to jdu zkusit k nim. Nakonec jsem v Duchcově zůstal skoro 9 let. Po třech letech v krajském přeboru jsme bohužel sestoupili a zbytek jsem odehrál v I. A třídě. Po narození syna jsem si šel ještě na pár let zahrát k trenéru Mixovi do FK Újezdeček III. okresní třídu. Hned první rok jsme postoupili do okresního přeboru.
A pod panem Mixou jste i nyní, z Újezdečka se do Kladrub stěhoval celý tým.
Je to tak, ale byl jsem na rok v 1. B třídě. Domluvil jsem se s panem Mixou, že si ji zahraju za TJ Hrob. Mezitím se ale Újezdeček z důvodu špatné hrací plochy přestěhoval do Kladrub, kde jsem dodnes. Začalo se hrát opět od III. okresní třídy, následoval postup do okresního přeboru, který se v Kladrubech hraje i dnes.
Zažil jste toho opravdu dost, vlastně už 40 let z fotbalem. Fotbal na nižší úrovni je hlavně o partě. Měl jste na ni štěstí.
Musím upřímně říct, že jsem vždy a všude narazil na partu dobrých kluků. Díky tomu jsem si fotbal užil a užívám. Stejně tak jako fórky v kabině nebo pak po zápase u piva. S kluky z Krupky se občas vídáme a vzpomínáme. V Lahošti jsem poprvé zažil, jaké to je hrát za peníze a pod sponzorem; v Duchcově byla první tři roky super parta, také jsem se tam asi nejvíce naučil pod trenérem Senickým, co se týká taktické, fyzické přípravy i herních variant; Újezdeček a Kladruby - tam je do teď parta hráčů kteří se schází i mimo fotbal, drží pohromadě a pod trenérem Mixou udržují v Kladrubech fotbal jako takový. Já jsem rád, že jsem součástí Kladrub.
Jak byste popsal Kladruby?
Je tam týmovost. Na hřišti, mimo hřiště. Jsme spíš bojovný tým, máme široký kádr, řadu individualit.
Na jaké zážitky rád vzpomínáte?
Hodně zážitků mám z výjezdů na venkovní zápasy v tehdy ještě Severočeském kraji, to bylo opravdu na půl dne. Jezdili jsme i s fanoušky a pak rovnou na pivo, na diskotéku a ráno domu, zvlášť když se vyhrálo. (smích). Druhý den jsme sháněli tašky, volali si kdo kde a kdy skončil… no, to nejde zapomenout. Za svou kariéru nemám žádnou špatnou zkušenost - ať s týmem nebo hráčem, a jsem za to rád.
Proti legendě se ukázal
Nejvíc si člověk užívá úspěchy, různí postupy, vítězství…
To si užíváte suprově, to je pravda. Postup jsem si užil několikrát, ale asi nejvíce v Lahošti, když se šlo do I.B. třídy, a pak v Kladrubech do okresního přeboru. V posledním zápase jsme potřebovali bod, a nakonec jsme ho urvali. Mám vzpomínku i na přípravný zápas v Lahošti s rakouským Ybssem. Tehdy přijel poloprofesionální tým s trenérem Bičovským, my vyhráli 1:0 a já vstřelil branku. Pak také na jeden zápas za Lahošť v I. B třídě, povedlo se mi dát čtyři branky. V Duchcově jsem byl několik let kapitán. Jsem hrdý na to, že jsem tam kapitán byl, a i na to, že jsem v této roli obstál.
Zahrál jste si proti nějakým známým osobnostem? Nebo naopak s někým známým v jednom týmu?
Měl jsem čest hrát se spoluhráči jako Jarda Bříza, Jarda Melichar, Franta Franke, Saša Černý, Pavel Giňa a dalšími. Ale za mě v té mé době byl nejlepší hráč Miloš Pastyřík v Lahošti. Ten dokázal vzít na půlce míč, projít přes pět šest hráčů, položit si brankáře a metr před čarou vystřelit. Byla radost se na něj dívat, jeho matoucí pohyby tělem nedokázal nikdo v té době číst. V Hrobech jsem si zahrál proti Michalovi Doležalovi, který v té době hrál myslím za Trávčice.
Jaký typ zápasů máte rád?
Mám rád zápasy, kdy se týmu daří a cítíte, že šlape, že dnes neprohrajete, jdete si za výhrou. Z Duchcova mám v hlavě domácí zápas s mosteckým béčkem; hrálo se o postup do divize a přišlo asi 800 diváků, byla to úžasná atmosféra. Pak také na venkovní zápas ve Višňové, malé vesnici u hranic na Frýdlantsku, kam se jelo snad tři hodiny. Přijeli jsme nikde nikdo, malé hřiště a pár domů kolem. Po rozběhání jsme šli do kabin a když byl nástup na hřiště, kolem zábradlí bylo namačkáno asi 600 lidí, vlajky, bubny, řev. Autová čára byla asi metr od zábradlí, lidi do nás strkali, polévali nás pivem, nadávali, no, dnes se směju, ale tenkrát po remíze 1:1 jsme raději chvíli počkali v kabině. (úsměv)
V nižších soutěžích jde dohromady alkohol a fotbal. Zažil jste na fotbale opilé spoluhráče, protihráče?
Za sebe musím říct, že před mistrovským zápasem se hlídám. Když už pivo nebo víno, tak maximálně jedno, skleničku a brzy spát. To samé s jídlem. V tomhle se fakt hlídám a snažím se být na zápas připravený. Nesnášel jsem, když někdo přišel na zápas úplně opilý a pak šel ještě na hřiště. Bohužel tohle jsem zažil v Duchcově. Občas jsem narazil i na opitého rozhodčího, a to pak byla taky pěkná komedie. Na hřišti jsme tým a kdo kouká jen na sebe a pak se tam chce při zápase motat, nemá na hřišti co dělat.
K fotbalu patří i momenty, na které člověk chce zapomenout…
Vzpomínám si na spoluhráče, jak měl po hlavičkovém souboji proraženou lebku, nebo jiný otočené koleno. Viděl jsem tu bolest v obličeji, také zlomeninu holenní kosti, kdy jsme kamaráda zvedali a část nohy se nekontrolovaně ohnula. Nebylo to nic hezkého, naštěstí to vždy dobře dopadlo a ti borci se vrátili zpátky na hřiště. Sám mám štěstí, že se mi podobné věci vyhýbaly a vyhýbají…
Zažil jste nějaký prodaný zápas?
Když jsem hrál koncem devadesátých let v Duchcově, tak jsme během letní přípravy jeli na celodenní turnaj do Huntířova. Hrál každý s každým, my hráli o první místo s domácím týmem. V poločase jsme vedli asi 4:0. Přišel za námi vedoucí mužstva, že tamní sponzor by chtěl, aby domácí tým turnaj vyhrál, slíbil snad prase, sud, už nevím. Tak jsme si řekli, že je to příprava a šli do toho. Dělali jsme chyby v obraně, jako na sebe nadávali, no bylo to trochu trapný. Soupeř to asi poznal, protože se po každé minele ptal, jestli to nebylo schválně…
Předpokládám, že to nebyla jen jedna příhoda, kterou na toto téma máte…
Když jsem byl dvacetiletý mlaďas, tak jsme hráli v Černovicích, ty chtěly postoupit. Bylo dohodnuto, že prohrajeme, nás mladých bylo asi pět, ale nic jsme nevěděli. Hráli jsme, co to šlo, makali a v poločase jsme venku u nich vedli 2:0. Trenér nám pak řekl, ať už na to kašlem a přestaneme lítat, že to nepotřebujeme. Prohrálo se. To jsou takové spíš úsměvné vzpomínky. Ale dělo se toho určitě víc, to by bylo na dlouho.
Co na hřišti nemáte rád?
Nemám rád, když někdo vulgárně argumentuje a fyzicky napadá protihráče. Fotbal by měl zůstat hrou, zábavou, tohle na hřiště nepatří.
Chce hrát až do padesáti
Komu fandíte? Národ se většinou dělí na slávisty a sparťany…
Nejsem ani jedno, fandím spíše Bohemians Praha a hlavně FK Teplice. Z evropských soutěží mám rád Inter Milán. Nemusím právě tu zmiňovanou Spartu.
Jak jste prožíval dobu, kdy se nehrálo kvůli covidu?
Snažil jsem se držet váhu i kondici. Pravidelně jsem běhal, třeba i sto kilometrů měsíčně. Trénoval jsem i výběhy do schodů, posiloval, do toho inline brusle, kolo, padleboard. Díky tomu jsem nepřibral, držím si svou váhu. Chyběly mi tréninky, zápasy, atmosféra, pivo po utkání a také řev trenéra. (smích)
Co chcete dělat, až s fotbalem skončíte?
Pokud zdraví vydrží, tak bych si rád zahrál třeba do padesáti. Je to opravdu už jen o tom zdraví a fyzické kondici. Tak snad to ještě vydržím… Pak bych rád trénoval mladé. Třeba přípravku, mladší žáky. Starší už asi radši ani ne, když vidím vlastního syna. Je to někdy totiž už o nervy. (smích)
Jaká je dnešní mládež?
Hlavně si myslím, že by měly dnešní děti sportovat. Najít svoje možnosti, nadání a případně se v daném sportu realizovat. Obohatí si tím celý svůj život, styl, způsob života. Jsem přesvědčený, že budou šťastnější.
Pro fotbalistu je hodně důležité, jaké má doma zázemí. Jak jste na tom vy? Máte chápavou partnerku?
Tolerantní partnerka i rodina je nutností, k tomu dobré zaměstnání, zdraví… a fotbalista má vyhráno! Jsem rád a vděčný, že za těch 40 let jsem ten prostor dostal. Ono někdy spojit práci, děti, školu, koníčky, nákupy, večeře, o víkendu zápasy, oslavy, atd., to je fakt blázinec. Večer kolikrát odpadnu a mám toho akorát, ale jsem rád, že děti i partnerka sportují. Spojuje nás to.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
