Není divu, Bosňan (dnes už i s českým občanstvím) Mirza Rahimič, šéftrenér přípravek v FC Hradec Králové, prožil jako kluk skoro čtyřleté obléhání svého rodného města.

Do Česka dorazil v roce 2002 jako hráč druhé bosenské ligy. Zkoušel prorazit v Poštorné či Chrudimi, dotáhl to maximálně do třetí ligy. Přesto se fotbalem živí. „Člověk přijde do nové země, myslí na druhou ligu, první, Pohár UEFA, Ligu mistrů, ale jsem realista. Na víc to nebylo. Byl jsem tréninkově zanedbaný,“ přizná.

Předseda Fotbalové asociace ČR Martin Malík.
Patroni jako inspirace. Školní turnaj McDonald's Cup vyrostl

Je to logické. Když dělal první větší fotbalové krůčky, jeho zemi zachvátila válka. Bylo mu deset, když v roce 1992 v bývalé Jugoslávii vypukla. On žil s rodinou v Sarajevu, které se dostalo do kleští Srbů. Zůstalo v nich až do jara 1995.

Jedenáct tisíc mrtvých

„Začalo se střílet, Sarajevo bylo obklíčeno a my jsme zjistili, že nemůžeme ven,“ vzpomíná. Zemřelo na 11 tisíc lidí, z toho téměř dva tisíce dětí.

„Abychom si zachránili životy, trávili jsme první měsíce ve sklepě. Měli jsme tam lyže, kola, byl velký tak dva na dva metry. Mamka s taťkou tam dali deky,“ vykládá. Postupně se však rodiny z podzemí vracely na povrch. Navzdory odstřelovačům, navzdory granátům, zkrátka běžící válce. „Člověk má schopnost adaptace a my jsme se adaptovali jako krysy. Jenže nás to tam přestalo bavit. Takže jsme začali chodit do bytu. Na začátku jsme byli jen v chodbě, nesměli jsme do obýváku a do našeho dětského pokoje. Do místností, kde byla okna, protože tam mohl vlétnout granát nebo by nás viděl snajpr,“ vypráví. „Přestože se to zdá zvláštní, člověk se přizpůsobí. Postupně jsme začali chodit do dalších místností a pak už i na ulici. Buď měl člověk kliku, nebo ne. Ono to tam prostě občas spadne…“

Exligista David Jarolím v akci.
Bývalý reprezentant Jarolím: Přebor je kvalitní soutěž. Bez přípravy by to nešlo

Právě ta otrlost je na jeho příběhu fascinující. Projevila se i v jeho fotbalovém životě. Když začal přibližně ve dvanácti chodit do klubu, se spoluhráči trénovali na škváře, protože vedlejší travnaté hřiště se změnilo v hřbitov.

Ochranná ruka

Chlapci využívali jen část plochy, která nebyla vidět z okolních kopců. Ztratili se tak z hledáčku snajprů. „Ale postupně jsme hráli na celém hřišti,“ prohodí. „Nepřemýšleli jsme o tom, zvykli jsme si. Dám příklad: Hrajete si v jedné ulici, dvě ulice vedle spadne granát a zabije deset lidí. My hrajeme dál fotbal a jen si řekneme: Neřeš to, to spadlo vedle. I mamka postupně ubrala, už jen říkala: Dobře, ale mohli jste se schovat,“ popisuje Rahimič. „Člověk je třeba smutný, protože mu to zabilo kamarády, kluky, co znal, ale bere to tak. Už jsme brali jako samozřejmost, že se střílí. Tam spadl granát, tamten zemřel. Zasáhne vás to, ale prostě se to stane.“

Z pražské Bohemky na Smržovku přivezl finanční dar pro dobrou věc Josef Jindřišek, který s fotbalem začínal v nedalekých Plavech.
Kopačky klokana Jindřiška vydělaly pro Jardu

On sám i jeho celá rodina měl štěstí. Nikdo nezemřel, jen strýc byl několikrát zraněný. „Pamatuji si ale situace, kdy mě mamka zavolala, abych šel na oběd, a za minutu spadl granát na místo, kde jsme si hráli. Teď s odstupem času vím, že je něco na nebi, je tam nějaká ochranná ruka,“ tvrdí.

Věří tedy v Boha? „Ano. Spousta kamarádů nepřežila, a já jsem se takovému osudu vyhnul,“ pronese Rahimič.