„Je to pravda. Florbal mi ze začátku totiž vůbec nešel. Můj trenér mi sám nedávno říkal, že když mě poprvé viděl držet florbalku v ruce, tak nevěděl, co se mnou vlastně bude dělat, protože jsem byla hrozně nešikovná,“ přiznala florbalistka, která Deníku jako další z klatovského klubu poskytla rozhovor.

Říkala jste, že vám florbal ze začátku vůbec nešel. Ale pak se to evidentně změnilo…
Až postupem času jsem se díky neustálému tréninku začala zlepšovat. Hodně mi pomohlo to, že jsem začínala trénovat s klukama, protože tehdy v Klatovech ještě neexistovala samostatná ženská složka. Všichni kluci byli samozřejmě herně a fyzicky někde úplně jinde než holky. Pokud jsem si chtěla zahrát zápas, musela jsem na sobě hodně pracovat, abych jim stačila (úsměv).

Jak tedy vzpomínáte na své začátky? Byl pro vás florbal jednoznačnou volbou?
Chtěla jsem začít dělat nějaký nový kolektivní sport. Šla jsem se proto zeptat do DDM a tam jediným sportem v nabídce byl florbal. Řekla jsem si, že to zkusím, a začalo mě to hrozně bavit. Chvíli jsem hrála i basketbal, ale nakonec jsem si vybrala právě florbal, který mě okouzlil.

Kvůli koronaviru mají teď všechny sporty vystavenou stopku. Chybí vám florbal?
Dalo by se říct, že od března jsem až na pár turnajů skoro nehrála, takže mi florbal teď opravdu hodně chybí. Vzhledem k situaci se obávám, že nějaký ten pátek bez něj ještě budu. O to víc se ale budu těšit na zápasy. Až to celé konečně zase začne…

Kristýna Štampachová.Zdroj: Deník / Martin Mangl

Než se v rozhovoru dostaneme zase přímo k vám, pojďme ještě dvěma otázkami „zdrbat“ florbal. Proč myslíte, že je tento sport stále v ústraní velkých kolektivních sportů – fotbalu či ledního hokeje? Byť je pravda, že florbal v posledních letech zažívá obrovský boom a hraje ho čím dál více lidí…
Zrovna hokej a fotbal mají u nás i ve světě dlouholetou tradici, takže srovnávat jejich popularitu s ostatními sporty moc nejde. Ale jinak sama nevím. Florbal pořád nezná moc lidí a možná proto ani není tolik divácky atraktivní. Fanoušci jsou kořením každého sportu a nám při zápasech občas bohužel chybějí. Na druhou stranu, na zápasy vyšších soutěží už chodí velké skupiny diváků a popularita stále roste. Takže časem si snad (doufám) i na naše zápasy najde cestu více lidí a nebudeme pořád hrát před téměř prázdnými tribunami…

V čem si myslíte, že český florbal zatím zaostává za florbalem ve Švédsku, Finsku nebo i ve Švýcarsku? Vždyť tyto země mají stejně nebo dokonce méně obyvatel než naše republika…
V těchto zemích je florbal velmi oblíbeným sportem. Co se týče sponzoringu a financování jsou na tom tyto země lépe než právě Česko. Podmínky jsou pro tento sport zkrátka lepší. Hráči k florbalu přistupují trochu jinak, jejich mentalita je úplně jiná než ta naše. Sama to ale nedokážu úplně objektivně posoudit, protože jsem neměla možnost tam být. Každopádně už mi ten rozdíl nepřijde tak markantní jako dřív. Český florbal rychle roste a kvalitou tyto země celkem dohání.

V čem je podle vašeho názoru největší rozdíl mezi mužským a ženským florbalem?
Určitě v rozdílných fyzických dispozicích. Ženy asi těžko budou hrát stejně rychle a agresivně jako muži. My to podle mého názoru hrajeme více kombinačně a klidně. A také po psychické stránce je to trošku jiné. My holky zápasy strašně prožíváme. Může nás nabudit jeden gól, ale stejně nás může srazit jedna inkasovaná branka. I proto nás může potrápit jednoznačně slabší soupeř, a to jen kvůli naší psychické nestabilitě. To se v mužských soutěžích tak často nestává. Pokud jste sledovali zápas Česka proti Švýcarsku na posledním mistrovství světa žen ve florbale, tak asi chápete, o čem mluvím (úsměv).

Teď už ale přímo k vám. Jaký gól považujete ve své kariéře za nejhezčí a nejdůležitější? Vzpomenete si?
Zatím nejdůležitější dva góly, které jsem dala, jsou pro mě trefy na MČR středních škol. Hrály jsme tehdy důležitý zápas, který rozhodoval o postupu do semifinále. Nastoupily jsme proti jasným favoritkám a byly jsme z toho všechny celkem nervózní. Mně se povedlo dát první gól, který nás nabudil a odboural náš strach ze soupeře. Vzápětí jsem dala druhou branku a utkání jsme nakonec vyhrály 2:1. Byl to pro mě jako jednu z nejmladších hráček z týmu skvělý pocit a na tyhle góly vzpomínám opravdu ráda (úsměv).

Co považujete za svůj doposud největší florbalový úspěch kariéry?
Na již zmíněném MČR středních škol jsme nakonec skončily na čtvrtém místě, což je asi můj největší florbalový úspěch. Ale chtěla bych ho překonat něčím mnohem větším.

Kolik gólů jste nejvíce dala v jednom zápase?
Vůbec nevím. V posledním odehraném zápase jsem dala čtyři branky. Je možné, že jsem to někdy v minulosti překonala, ale na to si teď opravdu nevzpomenu.

Florbal je krásný kolektivní sport, a proto se ptám; jak byste charakterizovala partu v Klatovech?
Jako celkem dobrou. Ze začátku mezi námi sice byly jisté rozpory a hádky, ale to je v ženském kolektivu úplně normální (smích). Teď jsme opravdu skvělá parta, navzájem se všechny dobře známé a respektujeme. A je to také poznat i ve hře. Jsme nyní opravdu sehrané a máme potenciál se posunout výš.

Jak společně se spoluhráčkami slavíte vyhraná víkendová kola?
Většinou jsme po těch kolech tak hrozně unavené, že se všechny těšíme, až dorazíme domů a lehneme si do postele. Občas se domluvíme a jdeme na nějakou společnou akci, jinak slavíme až konec sezony nějakým společným posezením.

S kým se vám v týmu nejlépe hraje? Zkrátka, s kým si na hřišti nejvíce rozumíte?
Určitě s holkama, se kterými jsem florbal začínala. Známe se dlouho, jsme na sebe zvyklé a víme, co od sebe očekávat. Pár z nich ale už přestoupilo nebo už tolik nehrají, takže teď se moje lajna často mění. Každopádně s většinou holek se mi hraje opravdu celkem dobře.

Jste hodně vysoká hráčka. Je to ve florbale výhoda nebo to má na hru opačný efekt?
Častá otázka z mého okolí je, jestli mě z toho ohýbání pro míček nebolí záda. A ano, občas bolí (smích). Moje výška je určitě výhodou v osobních soubojích. Menší hráčky mě složitěji oberou o balonek. V tom mám asi výhodu.

A nevýhodu?
Asi v častých narážkách na mou výšku. Slyšet z úst soupeřova trenéra: „Hlídejte si tu vysokou s číslem 24“ mě ale na druhou stranu vždycky celkem pobaví (úsměv).

Jak vidíte svou florbalovou budoucnost?
Samozřejmě bych svou budoucnost jako každá hráčka viděla v reprezentaci nebo elitním ženském týmu. Ale jsem realista, takže na sobě budu neustále pracovat, dokud mě florbal bude bavit. Budu se snažit dostat ve své kariéře herně co nejvýše a neustále překonávat sama sebe (úsměv).

Na jakém postu na hřišti se cítíte nejlépe?
Nehrála jsem vlastně nikdy nic jiného než útok, takže v útoku. Kdybych nedávala góly, měla bych pocit, že jsem ve hře k ničemu, takže jiný post pro mě ani nepřipadá v úvahu.

Upravujete si kvůli sportu nějak svůj jídelníček? Nebo tohle neřešíte?
Nejsem profesionální sportovec, takže nějaké přísné sportovní diety rozhodně nejsou nutné. Samozřejmě, že kvůli sobě se snažím jíst pravidelně a vynechávat potraviny, které mému tělu nedělají dobře. Ale nepřeháním to. S kamarády si na pořádný burger čas od času moc ráda zajdu (úsměv).

Na závěr našeho rozhovoru bychom udělali menší sondu do kabiny klatovského týmu. Kdo je podle vašeho mínění největší Barbie a jedlík?
My žádnou Barbie v týmu asi nemáme. Samozřejmě, všechny se na zápas dlouho převlékáme a upravujeme, protože chceme na hřišti vypadat co nejlépe, ale pořád je to jenom sport, takže nějaké přípravy jako na módní přehlídku jsou zbytečné. Navíc, po zápasech stejně všechny vypadáme hrozně (smích).

A ten jedlík?
No… Obávám se, že to jsem asi já. Už několikrát jsem od spoluhráček slyšela údiv nad tím, kolik toho jsem schopná sníst. Častým vtípkem je, že se mi jídlo místo do kil ukládá do centimetrů.

Přece jen ještě otázka. Kdybyste měla jednou větou popsat trenéra Jana Hořkého, jaká by to byla?
Já bych si v sezoně ještě ráda zahrála nějaký zápas, takže popisovat trenéra, který rozhoduje o mé účasti v sestavě, asi není úplně moudré (smích).