Podobný úkol a také cíl, má trenér florbalového oddílu Sport Club Klatovy Radek Mašát i ve světě sportu. Ve stále ještě mladém klubu je totiž koučem, kde mu svým způsobem jsou motivací kromě jiných dětí i dvě dcery, které také hrají florbal.
„Obě prošly gymnastickou, atletickou a se mnou i všestrannou sportovní průpravou. Dokud bude florbal bavit holky, bude bavit i mě,“ říká upřímně Radek Mašát, který se v rozhovoru pro Deník rozpovídal o svých začátcích, o aktuální – sportu nepříznivé situaci – a zavzpomínal také na loňský prestižní turnaj v Praze, kde se svými svěřenkyněmi vybojoval senzační stříbro.
Jak dlouho už jste florbalovým trenérem?
S florbalem jsem v kontaktu už zhruba patnáct let. Tehdy to byla ale úplně jiná hra, než teď, protože vybavení i podmínky byly na špatné úrovni. Dlouhodobě vedu kroužek při ZŠ a MŠ v Měčíně a nyní i v Základní škole Josefa Hlávky na jihu Plzeňska v Přešticích.
Co vás na trénování vlastně nejvíce baví?
Je pěkné se občas ohlédnout, nebo podívat se na to, co se děti za tu dobu naučily. Asi to mě na trénování baví nejvíce. Také je pěkné, když začnou brát sport jako nedílnou součást života.
Jakými kluby jste si ve své trenérské kariéře prošel?
Žádnou bohatou trenérskou historii si nepíši. Chvilku jsem trénoval v TJ Přeštice fotbal, ale vše nešlo časově skloubit, proto jsem skončil. Nahlédnutí do tréninku fotbalu bylo ale velmi poučné.
Jak dlouho již působíte jako trenér v klatovském florbalovém oddíle?
Jsou to asi čtyři roky. Vše začalo úspěchem děvčat ve školní soutěži ČEPS Cup, kdy nás oslovila Martina Lerchová, která byla krajskou koordinátorkou pro mládežnický florbal. Následně jsme se snažili nalézt s Jiřím Kloudou a Janem Hořkým (zakladatelé klatovského klubu – pozn. autora) možnosti, jak hrát pravidelnou soutěž.
Starší žákyně Sport Clubu Klatovy na loňském turnaji Prague Games.
V Klatovech trénujete především mladá děvčata. V čem je to jiné než trénovat kluky – florbalisty?
Ano, trénuji zejména děvčata, protože mám dvě dcery a mohu s nimi trávit smysluplně více času. Ve smíšených družstvech jsem trénoval dříve v rámci sportovních kroužků. Většinou to byli samí kluci, méně dívek. Oni mají větší sílu, dávají veliké rány, tak se s nimi děvčatům nikdy moc hrát nechtělo. Proto jsme později vytvořili dvě kategorie a holky začaly samostatně chodit s velkou chutí. Práce to je však odlišná, je tak složité to porovnávat.
Hrál jste sám někdy florbal?
Florbal jsem nikdy soutěžně nehrál, jen občas nějaký turnaj v regionu. Hrával jsem pouze rekreačně. Dříve jsem chodíval hrát soutěžně fotbal. Mám také moc rád hokej, který jsem jako kluk chtěl hrát, ale to nakonec nevyšlo. Ve všech sportech mám rád roli rozehrávače, baví mě všestrannost, kterou vyžaduji i od hráček a dnešní florbal k tomu spěje.
Letošní sezona je kromě nejvyšší mužské a ženské soutěže odpískaná. Mrzí vás to? A dalo se to podle vás vzhledem k situaci okolo pandemie očekávat?
Je mi líto, že jsme odehráli pouze jeden turnaj v prvním kole soutěže starších žákyň v Praze. Byli jsme nasazeni v prvním koši s těmi nejlepšími pěti celky v Čechách, a to by dalo děvčatům mnoho dalších zkušeností. Podobně to měly i mladší dívky. Měly odehrát první sezonu v naší oblasti, ovšem po prvním turnaji došlo k přerušení. Měl jsem z nich radost, protože už se pěkně pohybovaly, začínaly se na hřišti hledat, bavilo je to.
Vloni jste i přes to, že začala řádit pandemie, stihli v červenci odehrát prestižní Prague Games, kde jste se svými svěřenkyněmi v kategorii do 14 let skončili stříbrní. Jak na tento turnaj s odstupem času vzpomínáte a kam tento úspěch řadíte? A nemrzí vás, že na Prague Games nebyly kvůli covidu i zahraniční týmy?
Ano, zahraniční týmy na Prague Games nebyly. Občas mi to někdo připomene a říká, že ten turnaj mohl vyhrát vlastně kdokoliv. To je ale mýlka. Cesta do vytouženého finále není jednoduchá ani mezi českou elitou. Když florbal neumíš, nedostaneš se tam. Mnoho týmů prověří, jak na tom jsi. Únava před posledním dnem je veliká, když vypadneš hned po skupině, nezažiješ to. Bylo to krásných pár dnů plných emocí. Na dva poslední zápasy přijel fandit celý klub, rodiče a přátelé. Přál bych každému, aby si tohle mohl na hřišti zažít. Všem patří poděkování. Florbal Chodov, který nás ve finále porazil, je špičkový tým. Ve Středočeské lize vyhrál v této kategorii bezkonkurenčně s obrovským počtem vstřelených branek. Naše holky skončily v lize páté a na Prague Games porazily týmy, které byly tabulkově před nimi. Pražanky z Chodova se o svůj výsledek chvilku bály, ale nakonec potvrdily, že mají kvalitu. Většina našich hráček byla ve školních soutěžích dvakrát v republikovém finále, proto to nebyl díl náhody, ale poctivé práce. A kousek štěstí je vždycky pro takovýto postup do finále potřeba.
Starší žákyně Sport Clubu Klatovy na loňském turnaji Prague Games.
Zpátky k vaší florbalové profesi. Máte nějaký trenérský vzor? A co oblíbený klub? Fandíte nějakému?
Pro mě jsou vzorem všichni kolem, stačí se jen dívat. I od soupeře se dá mnohé naučit. Sleduji, kdo jak s týmy pracuje, nejde ryze jen o florbal. Snažím se do tréninků vkládat všechny možné sporty, různé přístupy a především zábavu. Někdy se to ale bez drilu nejde obejít. Oblíbený florbalový klub mám, ale nebudu ho teď prozrazovat. Nejraději bych ovšem fandil Plzni a chodil tam na extraligu žen a mužů. Myslím, že by si to tento kraj zasloužil.
Snažíte se prací jiných trenérů nějak inspirovat?
Jak jsem už řekl, sleduji i jiné trenéry, ale nepřeháním to. Mám rád napětí ve hře, taktiku, osobitost, zkušenost a nebojácnost trenéra občas udělat něco nečekaného.
Kdybyste měl vybrat jeden největší úspěch a zážitek ve své trenérské kariéře, jaký by to byl?
Nejvíce mi utkvělo v hlavě, když jsme se se školním týmem dívek ZŠ Měčín začali prosazovat a postoupili až do republikového kola. Z Prague Games máme již druhou medaili, to všechno jsou parádní zážitky.
Florbal hrát nemůžete, trénovat doteď také ne. Přinesla vám osobně pandemie vůbec něco pozitivního?
Slovo pozitivní, není to zakázané (úsměv)? Je to zkušenost, kterou jsme si nevybrali. Protože učím na základce třeťáky a mám doma dvě dcery, byli jsme každé dopoledne zavření ve třech pokojích a všichni tři vysílali a ještě nejspíš chvilku budeme. V průběhu toho jsem si dělal trenérskou licenci C, hrál si na kytaru a na bicí. Prostě v tom blázinci celkem pohoda.
Starší žákyně Sport Clubu Klatovy na loňském turnaji Prague Games.
Když pomineme koronavirus a s ním spojené zákazy; jak se od florbalu, ale i běžného života nejlépe odreagujete?
Pravidelně chodíme na různé výšlapy, poslední dobou jen na procházky, také na běžky nebo na kolečkové brusle (já na kole, holky bruslí). Je toho ale mnohem víc, co mě baví. Sport je velkou součástí mého života.
Co rád děláte ve svém volném čase? Předpokládám, že sport je tedy číslem jedna…
Spoustu času věnuji právě florbalu. Mám rád hudbu a těším se, že se snad opět brzy sejdeme s kapelou a zahrajeme si. Také mám v oblibě výlety, rád cestuji. Nejraději vlakem a rád poznávám nová místa a přírodu.
Kdybyste se zítra ráno probudil a zjistil, že žádný covid na světě už není, co byste udělal jako první?
Máme s rodinou v plánu pár výletů u nás i po Evropě. Takže bych se podíval na to, kde budeme spát.
Jak vůbec vy osobně snášíte dobu bez sportu? Neztrácíte třeba motivaci se pak k florbalu vrátit nebo navázat na to, kde jste předtím skončili? A co mládež? Cítíte tam problém v budoucnu?
Já nesdílím s ostatními tu tragičnost, kterou nám všichni podsouvají. Vždy je to o rodině. Pokud tam nějaké návyky jsou, nic tak hrozného se nestalo. Nejvíce se ozývají hlavně ti, kterým je sport obživou. Opravdu jim jde tolik o mládež? My se vrátíme v tréninku o kousek zpátky, budeme se znovu sportem bavit. Sejdeme se a uvidíme. Snad tam nepřijdu sám. Pokud to holky bavilo, vrátí se. Bude to tvrdá zpětná vazba pro trenéry.