Za svůj klub dýchá, s trochou nadsázky by dal za něj a jeho členy ruku do ohně. Je známý tím, že nejde bezhlavě s davem a nebojí se vyjádřit vlastní názor, za kterým si vehementně stojí. I kdyby trakaře padaly.

Jak dlouho už se florbalu, který v posledních letech zažívá obrovský boom, věnuje? Jaké jsou jeho nejsilnější zážitky spojené právě s tímto kolektivním sportem? Kdo ho v práci ´bafunáře´i trenéra inspiruje? Na to a celou řadu dalších otázek nám teď Jiří Klouda odpověděl v rozhovoru Deníku.

Jak dlouho vás pojí láska k florbalu a jak dlouho se tomuto sportu věnujete?
Tak láska… od doby, kdy dělám funkcionáře, je to spíš tak trochu Itálie. Ale rozumím. Florbalu se věnuji od malička. Chtěl jsem hrát odjakživa hokej, ale naši o mě měli ze zdravotních důvodů, které jsem měl a stále mám, pochopitelně strach. Takže mě mamka v první třídě odvedla na kroužek do DDM Klatovy k Pavle Vlčkové a tam to vlastně celé začalo.

Jiný sport kromě florbalu a hokeje vás nelákal?
Absolvoval jsem v Plzni sportovní gymnázium se zaměřením na tenis, kterému jsem se – dá se říct – věnoval od páté třídy až do svých osmnácti dost intenzivně. I přes to jsem si florbal „pinknul“ mnohdy raději. Ale jak to tak bývá, když člověka láska k „dětskému“ sportu pustí, na konci třeťáku jsem s tenisem skončil kvůli různým okolnostem a na rok přestal se sportem úplně. Po maturitě a prvním neúspěchu na vysoké škole jsem se dostal zpět k závodnímu florbalu a už to tady v Klatovech táhneme osmý rok. První rok pod hlavičkou nynější FBŠ SLAVIA Plzeň, od roku 2015 pak jako samotné Klatovy.

Jiří Klouda.Jiří Klouda.Zdroj: Deník/Martin Mangl

Jste jedním ze spoluzakladatelů klatovského oddílu. Jak vlastně vznikla myšlenka ve městě pod Černou věží založit florbalový klub?
On už v Klatovech oddíl byl. Do roku 2014 fungoval pod hlavičkou DDM Klatovy. Ale abych odpověděl na otázku; v roce 2014 mě oslovil Jan Hořký, který v DDM trénoval a chytal, jestli bych tam nechtěl trénovat juniory. A jelikož jsem zrovna nevěděl, co se životem (s nadsázkou řečeno), tak jsem si řekl proč ne. S Honzou jsme se tehdy znali hlavně ze školních soutěží ještě na základní škole. Pamatuji si, že jsem se byl podívat na pár trénincích v hale, pak byla pauza a následně měla začít letní příprava. Nechci se k tomu vracet, nebyl jsem přímo u dění a většinu lidí jsem ani neznal, ale stalo se to, že jsme po neshodách místo v DDM Klatovy „skončili“ pod hlavičkou nynější FBŠ Slavia Plzeň, která nám tehdy podala pomocnou ruku. Prohodili jsme pár schůzek s prezidentem Slavie Milanem Bejčkem a na prvním Prague Games hned začátkem července, co Klatovy jely, jsme hráli jako „céčko“ Slavie. Možná to vyzní někomu divně, ale já jsem za to vlastně rád. Důležité bylo, že se bude hrát. Sezona proběhla a v květnu 2015 jsme se s vedením Sport Clubu Klatovy a Slavie domluvili, že florbal rozjedeme pod nimi. A takhle vlastně fungujeme dodnes.

Co je mimo florbal jako takový základním cílem klatovského klubu?
Chceme vychovat především dobré lidi a hráče. Navozovat atmosféru a kolektiv tak, aby když dotyčný nebo dotyčná později odejde za lepším angažmá, vždy se k nám rád vracel. Hodně tak dbáme na přátelský kolektiv, rodinnou atmosféru.

Prozradíte čtenářům, co vás na florbale nejvíce baví?
Na tuhle otázku asi nedokážu konkrétně odpovědět. Někdy už vlastně ani nevím, jestli mě to baví, nebo to dělám pro to, že musím. A to teď mluvím hlavně o práci funkcionáře. Kdyby mě to však štvalo, už to nedělám, to je jasné. Celkově mě ale baví kolektiv, společné akce, výjezdy na zápasy nebo turnaje. Nejlepší na tom všem je patřit do nějaké party.

Jaký je váš doposud největší florbalový zážitek?
Jako hráč jsem toho moc nestihl. Než jsem se někde rozehrál a chytil, přibral jsem a už pro mě nebyl dres. Ale když nad tím tak přemýšlím, asi bych vybral Czech Open 2019 a Pohár České pojišťovny v témže roce. Třeba na Czech Open jsme po skupině postoupili přes divizní Jihlavu. V Poháru České pojišťovny jsme narazili na Litvínov, a i když jsme nakonec prohráli, vyzkoušeli jsme si, jaké je to hrát proti prvoligovému týmu. Musím říct, že jsme ostudu rozhodně neudělali.

A co zážitek v roli trenéra?
Vždycky je pro mě velkým zážitkem Prague Games. Je to výborná akce na tmelení týmu, do Prahy se přijedou podívat i rodiče hráčů a pět dní jste v prostředí několika desítek týmů, a to i zahraničních. Máte možnost potkat známé hráče, například ze Švédska, Finska, nebo při registraci pokecáte s reprezentantem Švýcarska Matthiasem Hofbauerem, který na turnaj „přivezl“ právě Švýcary. Ačkoliv jsou to velké starosti s organizací, je to odměna po odehrané sezoně.

Kdybyste se zítra ráno probudil a zjistil, že už na světě není žádný covid, co byste udělal jako první?
Zůstal by na stole respirátor, který bych tam s pocitem štěstí nechal ležet. Následně bych šel do práce a po práci na trénink. Takový klasický den bez omezení v normální v probíhající sezoně.

Čím se živíte a baví vás to?
Jsem terénní sociální pracovník v organizaci Člověk v tísni. Práce mě moc baví, když nepočítám omezování, práci z domova. Celkově mě baví práce s lidmi, i když je to náročné a mnohdy poměrně dost vyčerpávající.

Když pomineme florbal a vaši práci, co rád děláte ve svém volném čase?
Volný čas je u mě věc, která je spíš výsadou, než pravidlem. Mluvím tedy o době před covidem. Ale kdo mě trošku zná, ví dobře, že když je volno a nejsem zrovna s přítelkyní někde na výletě po Čechách, najde mě u vody na rybách. To mě baví.

Vrátíme se teď zpátky k florbalu. Inspirujete se ve florbalovém světě prací jiných trenérů nebo funkcionářů?
Určitě. Bez toho to vlastně ani moc nejde. Baví mě práce trenéra Michala Eisenkolba ze Sparty. Pak, jelikož jsem někdy dost výbušný, sleduji Michala Jedličku z Bohemky. A to jak (ne)komunikovat při zápase s rozhodčími (smích). Intenzivnější kontakt mám(e) právě s již zmíněnou plzeňskou Slavii, kde se hodně inspiruji v rámci organizačních věcí, ale i trénování. Práci funkcionáře pak nevidíte tak, jako práci trenéra. Jak já s oblibou říkám, práce funkcionáře je vidět až ve chvíli, kdy ji neuděláte. Takže inspiruji se, ano. V rámci stáží, setkání klubů, nebo spolupráce – kromě Plzně s Tatranem Střešovice, Spartou, Bohemkou…

Je něco, co je v klatovském oddíle potřeba zlepšit?
Je toho pořád mnoho. Ale v poslední době jsme se zaměřili především na komunikaci uvnitř oddílu na dráze „klub – členové“. Komunikace nám vázla, takže jsme ji sjednotili přes software. Zároveň, a to je problém nejen náš, nám chybějí trenéři.

Jiří Klouda.Jiří Klouda.Zdroj: Deník/Martin ManglMyslíte si, že popularita florbalu bude v budoucnosti ještě vyšší než je teď? Florbal je sice stále v ústraní jiných sportů, ale jistý pozitivní progres za poslední léta viditelně proběhl.
Věřím, že ano. Kdo ví, co bude po návratu do normálního života, ale florbal jde s popularitou obecně nahoru.

V jakých oblastech má florbal navrch oproti jiným sportovním odvětvím?
Ve srovnání třeba s hokejem v tom, že florbal je školní a studentský sport. Děti mají možnost si ho zkusit třeba při tělocviku, nebo u nás na kroužku „pod školou“. To je přesně to, co by mohlo florbal zviditelnit. Extraligu si zahrajete s klidem při studiu, u hokeje si to moc nedovedu představit. Je to také trochu o tom, kdo a jak prosazuje zájmy daného sportu…

Můžete být konkrétnější?
Třeba my v Klatovech můžeme florbal propagovat a v budoucnu být sportem číslem jedna, ale vedle v Domažlicích to tak být nemusí. Co tím chci říct je to, že vedení Českého Florbalu dělá maximum, ale čekal bych trochu víc iniciativy a průbojnosti za „menší“ a ne tolik profesionální sporty, jako je fotbal a hokej, od NSA a pana Milana Hniličky. Tam to podle mě trošku vázne…

Obdivujete práci nějakého klubu, trenéra nebo člověka ve florbalovém prostředí?
Já obdivuji hlavně své rodiče, kteří to se mnou vydrželi. Začít dělat ve dvaceti letech sekretáře nějakého oddílu a do toho řešit, že jste se „zase nedostal na vejšku,“ není úplně jednoduchý. Jinak ale obdivuji práci ve Švédsku nebo Finsku, ten jejich severský koncept. Tam je to úplně o něčem jiném než u nás. Obdivuji jejich práci s dětmi, zapojení rodičů do tréninku a celkové nastavení společnosti v tomto směru. To je diametrální rozdíl oproti střední Evropě. Nedivím se, že tak moc zaostáváme za Švédy a Finy.

Řada vašich kolegů z branže se aktivně věnuje také pískání. Vás kariéra rozhodčího nějakým způsobem neláká?
Vůbec, nikdy a za nic. Neumím být všestranný a nemám další čas, to jsou hlavní důvody. Zároveň mi často dlouho trvá, než si něco rozmyslím a hráči by určitě nechtěli čekat dva týdny, než se rozhodnu třeba pro trestné střílení (smích).