Projížděl jsem bílou nádherou úplně sám. Běžky syčely ve stopě jako kapka vody na rozpálené plotně. Kolem mne bílá a modrá, sníh a nebe. Až na jedné pasece se stopa začala měnit ve stromeček. Ve stopách svého předchůdce jsem vyšplhal na vrchol paseky a usedl na pařez proti žhavému kotouči na obloze. Vtom se sníh kolem mne rozzářil. To už nebyl sníh, ale koberec zářící všemi barvami! Sněhové krystalky ztratily mrazivě stříbrný lesk a hrály chvíli modře, pak oranžově a zeleně, nechyběla ani fialová se žlutou. Pak odněkud připlul mrak, koberec vybledl a stal se šedou pytlovinou.

Opět jsem se rozjel a děkoval v duchu neznámému lyžaři, který i pro mne na chvíli objevil kouzlo ticha, slunce a sněhu.