„Chtěl bych jít od Chudenic k hřbitovu a ke kapli svaté Anny v čase kvetoucích třešní, zastavit se pod jejich voňavou klenbou a poslouchat skřivánky. Šel jsem vzhůru k hájovně stmívavou lesní cestou a ještě nad ní jsem dlouho postál na travnatém prostranství, vroubeném javory a modříny. Věž, která tu o samotě tyčí do modra svůj jehlan i jehlanky, podobné Černé věži klatovské, je mateřským znaménkem kraje, každému rodáku milým - je to Bolfánek.“

Toto o Chudenicích napsal v prvním dílu své Země zamyšlené básník a spisovatel Ladislav Stehlík. Tenhle kraj byl „mateřským znaménkem“ i pana řídícího Josefa Burdy, od jehož úmrtí uplynulo 2. června již dvacet let. Dovolte mi tedy malou vzpomínku na tohoto vzácného člověka.

Patřil ke generaci, která se dnes už bohužel nerodí. Měl úctu k lidem, lásku k přírodě, učil několik generací žáků, vedl kroniku městečka, byl cvičitelem v Sokole, ochráncem přírody, spoluzakladatelem Muzea Josefa Dobrovského, dopisovatelem místního tisku (Domažlicko, Klatovsko, Šumavan, Pravda). A to ani zdaleka není úplný výčet všech jeho aktivit a zájmů. Přestože se v roce 1903 narodil v nedalekém Švihově, tenhle kraj pod Bolfánkem měl opravdu rád. Byl autorem devíti publikací, které se k Chudenicku vztahují.

Živoucí legenda Chudenic

Jsou to např. Chudenice v pověstech, historii a kultuře, Chudenice - kraj Dobrovského, Jaroslav Kvapil, život a dílo či napsal tři kapitoly pro almanach vydaný k výročí povýšení Chudenic na město. Výběr z jeho článků, bibliografie a historie Chudenic najdete v útlé brožuře nazvané Chudenice očima Josefa Burdy, která byla vydána u příležitosti jeho stého výročí narození. Byl rovněž členem poradního sboru referátu životního prostředí, působil jako konzervátor ochrany přírody, přednášel hostům v hotelu Lázeň, prováděl turisty arboretem Americká zahrada či překrásným okolím městečka. Byl doslova skutečnou živoucí legendou Chudenic. Snad proto se v pozdějším věku stal i chudenickým kronikářem. I tuto drobnou, ale časově náročnou práci dělal odpovědně, zajímavě a s opravdovou láskou. Ke kronice měl celou řadu příloh, výstřižků i pečlivě popsaných fotografií.

Výčet jeho aktivit by zcela určitě vydal na nevšední knihu. Ta by mohla mít nejméně tucet kapitol, v nichž by tu první zcela určitě tvořila láska k učitelskému povolání, v jeho případě spíše poslání. Žáci, které učil, by mohli vytvořit malé městečko, jak s humorem říkával.

Je třeba napsat, že pan řídící Josef Burda zanechal nesmazatelnou stopu nejen v místech, kde učil, ale pro svoji životní moudrost, nevšední rozhled, nesmírnou pokoru i osobní vyrovnanost byl mezi spoluobčany velice oblíben. Ale především pro svůj neutuchající životní elán, s nímž se stále pouštěl do nových věcí, se nesmazatelně zapsal do srdcí nás všech, kteří jsme jej znali a měli ho rádi.

Ivan Nikl