Krvavý román vyšel poprvé v roce 1924 nákladem pouhých 17(!) výtisků. Podruhé pak v roce 1970 a konečně do třetice po dalších dvaceti letech v nakladatelství Paseka v nákladu 40 000 výtisků, čímž měla možnost seznámit se s ním i široká veřejnost. Váchalův román začíná jako studie kulturně- a literárněhistorická (tj. vysvětlením, co takový „krvas“ vlastně je a odkud se tu vzal), ale už v necelé první třetině textu spisovatel přechází k vlastnímu líčení. Sám žánr krváků staví do opozice k nudné klasické četbě, když píše: „Zatímco ostatní česká literatura se rozplývala ve sladkostech, vzdychala něhou či napadána byla epilepsií vlasteneckého zanícení, obstál vítězně lidový román před podobnými nemocemi a zůstal věrný a nezaměnitelný k svému programu: těžiti z romantiky lidové a stavět před oči lidu vzory síly a činu.“
To, že Krvavý román není rozhodně nudnou četbou, poznáte sami, přečtete-li si ho. Vaší pozornosti by neměl uniknout ani životopis tohoto pozoruhodného umělce, který pod názvem „…nejlépe tlačiti vlastní káru sám“, napsal Jiří Olič. Autor v něm dokumentuje Váchalovy lidské i tvůrčí osudy množstvím citátů a líčí podrobně poprvé i umělcovo méně známé studeňanské období. O tom, že i Váchalovo dílo literární nás bude i nadále oslovovat, nemůže být pochyb. Důkazem může být nevšední publikace Šumava umírající a romantická. Zajímavý je i sborník textů z váchalovského sympozia konaného v Klatovech v říjnu roku 2006. Zde zájemci o Váchalovo dílo mohou najít celou řadu inspirujících studií ze života tohoto umělce, jehož dílo výtvarné i literární rozhodně stojí za povšimnutí.
