„Les je krásný vždycky,“ říká Pavel Hubený, ředitel NP Šumava. Člověk s uměleckými sklony a vynikající znalec Šumavy. To je ostatně patrné i z jeho nové knížky, v níž je zachyceno nejen sedm let jeho pracovního života, ale i jeho spolupracovníků, kamarádů či brigádníků. Navíc se mu jedinečným a neopakovatelným způsobem podařilo zvěčnit mnoho tváří šumavské přírody i kouzelnou atmosféru šumavských lesů. Ostatně, posuďte sami z následujících úryvků:

„Nic tam není fádní: každý smrk je jinak zdeformovaný vichřicemi a sněhem, žádný z nich není docela rovný a přitom každý z nich je ukázkový. Všechny mají větve až k zemi a ukazují, že celý život rostly v osamění a musely se chránit před počasím kabátem silných větví. Roste tady spousta menších smrků, jejich kmeny vyprávějí, že život tady není vůbec snadný.“ 

Dva mladí vlčí samci už mohli být vpuštěni do velkého hlavního výběhu.
Němci se radují, ve výběhu u hranic konečně mají dva mladé vlky

A o pět stran dále najdeme jakési Sluncovo (tj. Pavlova přezdívka) vyznání.

„V Luzenském údolí se vše perlí a filtr oparu barví Luzný a Mokrůvku do žluta. Obloha je jasná, nad hlavou modrá, ale k horizontu se bělá křišťálovým oparem. I smrky a souše mají jakýsi přísvit. Loukám vládnou růžově fialové psinečky. Ale ta barva nepatří jen psinečkům. Když se zadíváte dozadu, zjistíte, že růžová se skrývá i v přízemním oparu v dálce mezi stromy. A pak modrá! Modrá je totiž i na louce. Vždycky mne to šokuje! Pro tyhle dny Šumavu miluju!“

Tyhle drobné útvary jsou psané se skvělou znalostí míst (Velká Mokrůvka, Medvědí hora, Třístoličník, Laka ad.místa), ale najdeme v nich také kus Pavlova srdce (ne toho Skleněného – to byl název jeho knižní prvotiny). Tuhle knížečku mohu vřele doporučit všem, kdo mají Šumavu rádi. Určitě nebudou zklamáni.