Hlubší Klímův přínos české žurnalistice spočívá hlavně v tom, že současně s praktickým výkonem své profese dokázal po celou dobu artikulovat nebezpečí tohoto žánru a veřejně o nich hovořit. Zvláště ta specificky česká nebezpečí, kdy je novinář diváky či čtenáři tlačen do role náhradníka za nefungující policii a soudy,“ napsal ve svém laudatiu Karel Hvížďala, když v roce 2009 byla Josefu Klímovi udělena Cena Jana Beneše.

Vy, kteří jej znáte především z televizní obrazovky, kde plných patnáct let uváděl potřebný a svým způsobem i velmi oblíbený pořad Na vlastní oči, možná nevíte, že právě stažení tohoto pořadu J. Klímu inspirovalo k napsání bilanční knihy, nazvané Vlastníma očima. Autor v ní píše jednak o nejzajímavějších zážitcích z práce na slavných reportážích (Kajínek, Berdychův gang, Cikáni jdou do nebe ad.), ale i o náročném životu novináře (Prásknout práskače nebo neprásknout?) a zejména o nejbližších přátelích (Můj kamarád Olda nebo Promluvíš mi na pohřbu? – kněz Aleš Jaluška) a o svých spolupracovnících. Počínaje šéfredaktorem a dramaturgem Radkem Bajgarem, přes šéfredaktora a vedoucího projektu Radka Johna, lovce válečných zločinců Stanislava Motla, reportérku a moderátorku Marcelou Sobotkovou a reportéra Janka Kroupu.

Spisovatel se zde zmiňuje se o tom, co nenatočil, vypráví zajímavě o svých učitelích i žácích a v neposlední řadě o žurnalistickém řemesle, které ovládá jako málokdo u nás. Za všechny uvádím ukázku z oddílu Stačí talent.“Jenže je rozdíl dovyprávět (přepsat svůj příběh) a ztvárňovat příběhy jiných. Je rozdíl vyprodukovat s odřenýma ušima půldruhé minuty zpravodajství- a rozklenout pořádnou kauzu či životní story na patnáct minut a někdy ještě déle. Aby, jak říká Miloš Forman, to byla pravda a zároveň to nenudilo.“ K tomu je zapotřebí nejen talent, ale i reportérský cit, nevšední vidění a reportérská posedlost. A těchto vlastností má Josef Klíma podle mého soudu opravdu vrchovatě.

Musím napsat, že tohle pro mne nebyla nějaká odpočinková kniha, ale svým způsobem mi pomohla zasadit některé kamínky do mozaiky příběhů, o nichž jsem slyšel, četl a pár z nich jsem i na vlastní oči viděl. Pomohla mi lépe se orientovat v té změti příběhů, ale i lidí okolo nich. Díky reportérovi Josefu Klímovi jsem pochopil, že i za nezávislé postavení se platí. Sám mi o tom řekl: „Vím, že nikdy nebudu vědět všechno. Ten, kdo chce vědět všechno, už zase o tom buď nesmí, nebo nemůže psát, protože straní. Mně jde o to, zachovat si integritu běžného občana, tedy odstup.

Za příspěvek děkujeme Ivanu Niklovi.