A pak to přišlo. Celý svět se najednou zúžil do prostoru jedné třídy a za chvilku pro mne existovalo jen a jen "potítko". Strach, tréma, zlost na sebe sama a minuty, v nichž jsme dávali za pravdu heslu učitelů: "Učte se soustavně!" Chodba, potítko, maturitní komise a půl hodině znovu chodba, potítko…". V okamžiku, kdy nám ředitel školy blahopřál k úspěšně složeným maturitním zkouškám, byl jsem nejšťastnějším člověkem na světě (a nejen já). Patřil mi celý svět a já patřil jemu. Z nebetyčné výše jsem shlížel na své mladší spolužáky a cítil se "strašně dospělý".

Od té doby uplynula řada let. Maturitní dojmy vybledly a ta naše maturita nám připadala snadná. Ty zkoušky, které jsme skládali potom, už mnohdy tak snadné nebyly. Chyběla i komise, která by vyřkla závěr: Uspěl či neuspěl.

Jsou to zkoušky, které skládáme denně. Drobné, nenápadné, samozřejmé. Na první pohled možná banální. Ale právě ony nás často prověřují, zkoumají charakter, smysl pro čest a odpovědnost, zkoušejí míru zrání a dospělosti.

Ale stejně někde hluboko v nás je zasunuta naše maturitní zkouška. A každá generace ji bude znovu a znovu prožívat, protože byla první.