Mistr nožíř Maňas byl vyhlášený široko daleko. Nože dělal z osvědčené oceli, kterou získával z listů rámových pil (katrů) a z kočárových listových per. Jednou se mi podařilo navštívit jeho dílnu v přízemí patrového domku sousedícího s restaurací U Helů. Materiálu tam měl na dva životy a vedle něho řadu zařízení i pro nejjemnější provádění kovových částí nožů. Jeho ruční výroba byla svou kvalitou proslulá. Sám ji na poutích, kde míval prodejní stánek, demonstroval tak, že na tekoucí vodu položil arch papíru a do jeho cesty postavil ostří svého nože. Papír byl lehce rozpůlený, což vnímáno zrakem, se jevilo jako něco nevídaného. Pro děti to byla větší atrakce než řetízkový pouťový kolotoč. Jeho sortiment se soustředil na sady různých kuchyňských nožů. Další jeho námětovou oblastí výroby byly nože lovecké s parohovými střelkami. V žádné domácnosti na plánicku nechyběl od něho výrobek. Maňas nemusel mít reklamu. Kvalita jeho zboží se chválila sama.

U Helů patřil ke štamgastům. Jako host byl vítán. Jeho humor vyloudil smích mezi všemi jeho společníky. Vždy byl jimi netrpělivě očekáván.

Jeho klid a spokojenost v práci, která ho bavila, a pak za ten truňk mu pěkně pepřily život jeho sestra Antonie a manželka Amálie, zvláště, když podle jejich názoru přišel domů z restaurace o nějakou chvilku později, než mu bylo vyměřeno. Tuto jeho osobní situaci všichni jeho společníci dobře znali. Když se nachýlila hodina, která začínala zahnáním žízně a nastávalo jeho štěstí z obveselení, ho takticky upozorňovali jeho společníci: „Maňasi, vždyť zítra je také den“. Byli překvapeni, když se dal do smíchu a odvětil: „Dnes to bude jinak, budete koukat, jak budou ty ženské bědovat. Plakat a naříkat budou“. „Maňasi, ty dvě ženské jsou na tebe vysazené“. „Cože? Dej mi ještě jeden (půllitr)“. A po chvíli si opět objednal další. Zcela klidně a svobodomyslně, až vzbudil údiv. Co má za lubem? Jak asi chce ten Maňas na ty saně vyzrát?

Byla půlnoc, každý obdivně pozoroval Maňase s poznámkou: „Maňasi, to špatně dopadne. Ony tě nepustí domů!“. Maňas to nekomentoval. Dříve se kradl domů jako kočka, neslyšně a nenápadně. Teď naopak s vrátky třískl, rachotivě otevřel dveře, dupal po schodech a vystoupal až na půdu. Zde se postavil na štokrle (malá stolička). Pak přehodil provaz bokováček, (za který se vodí dobytek po boku hospodáře) přes trám krovu a přivázal na něj pětikilové závaží. Tím jej vyšponoval a namotal si jej kolem krku. Jeho manželka osloví svou švagrovou: „Nevíš, co to tam na té půdě dělá?“, když nastal po chvilce naprostý klid. Sotva to dořekla, Maňas vyvalil oči, pootevřel ústa a vyplázl jazyk a pomyslil si: teď přišla má chvíle. Ženské se rozběhly na půdu a tu jeho sestra klidně, snad i trošku zvesela zavýskla: „On se halama oběsil“. „Cože?“ „Vždyť vidíš. Oběsil se! Tak už máme navždycky od něho pokoj“. V noci se hlasy roznáší, to všechno bylo slyšet až na ulici. Nastala situace pro Maňase nanejvýš trapná. Co nyní, pomyslil si Maňas. Teď mne budou mučit, že pořád ještě žiju!

Pivo měl rád ještě dlouho a své výrobky předváděl okázale dál, Ty jeho ženské se stále snažily si ho předělat. Protože byly nevzdělané. Nevěděly, že starého psa novým kouskům naučit nelze a zvyk je železná košile. Se svým osudem se musel smířit. Doma trpěl, v hospodě se radoval.

Podle vyprávění pamětníků sestavil Ing. Václav Hlaváč