Firma s dlouholetou tradicí se stále proslavovala uzenářskými výrobky. Líbezná vůně vedla zákazníky celou Klatovskou ulicí, koncentrovala se před řeznictvím na malém plácku a přímo vtáhla zákazníka k pultu, kde i sytý člověk dostává hlad. Ta vůně výrobků dráždila chuťové buňky a zákazník málem zapomíná, pro co přišel, protože by chtěl ochutnat všechno.

Obec Nehodív na Klatovsku je odedávna geologicky uspořádaná tak, že ji dělí dva mohutné skalní výchozy na část horní a dolní. Na jednom z nich byla kolem roku 1740 při cestě, která vedla z Nepomuku do slaměného kláštera ve Štipoklasech, zbudována nejdříve jednoduchá zvonička, která se za nějaký čas změnila v malou kapli.

Obyvatelé, kteří si zbudovali usedlosti nad kaplí, tvořili vrchní část obce. Těsně za kaplí byl další mohutný kamenný výchoz, za kterým se nacházely usedlosti u Populů, poněkud výš u Pousků a pak ještě usedlost u Tíchů a hospoda U Šenkýřů. Vzhledem k této okolnosti nebylo ani jednoho občana, který by se nezabýval jak silniční prostor mezi kapličkou a horními usedlostmi rozšířit.

V pohnutých dobách mezi léty 1947 až 1952 za obrovské bouře se rozjaření občané Škach, Popule, Pouska (Klečka) a Tícha (Štěpán) za tohoto hrozného nečasu se vracejí z hospody u Štádlerů. V jejich rozjaření se jim ten kousek cesty mezi skalními výchozy začal být obzvlášť úzký. Hlavou jim procházely myšlenky, které se týkaly naštvání na tento přírodní stav a nakonec i toho náhodného nečasu, a zformovaly se do názoru, že ta kaplička překáží. Neví se, zda Škach či Klečka oslovili sportovně založeného a nejmladšího Štěpána: „Ty Tícho, vylezl bys na tu střechu té kapličky a uvázal bys tam mezi lucernu a cibulovou báň provaz pabuzák (lano, kterým se stahovaly přes silnější tyč fůry sena a otavy)? Když mě na ni vysadíte, tak by to snad šlo (podle svědectví Veny Havloc, Karla Pouskoc a Kaprhála, kteří s nimi seděli rovněž v hospodě u Štádlerů). Celý tento proces pozorovali tajně ze svých dvorů. Tato krátká dohoda se přeměnila rázem v činy. Jenom se dosud neobjasnilo, kdo ten pabuzák poskytl za účelem této demolice. I když kaple po dlouhou dobu, zvláště pak v posledních létech, chátrala, se najednou zjistilo, že stržení do rokle pod ní je nad jejich síly. Krovová konstrukce se ani nehnula. Z druhé strany kaple pod pozednicí byl vybourán otvor, do kterého vložili dlouhou a silnou páku a když se na ni všichni zavěsili, konečně se trám pohnul. Pak donesl Pouska pilu břichatku a na té straně, kam chtěli krov kaple strhnout, přeřezali krokve. Dílo se jim podařilo.

close Nehodív na obrazech. info Zdroj: Václav Hlaváč zoom_in Nehodív na obrazech.

Druhý den ráno byla neděle, proudy lidí ze Štipoklas a Pohoří kolem této přírodní katastrofy šly do myslívského kostela na mši svatou. Všichni občané Nehodíva i okolních vesnic se dozvěděli, že obrovský nárazový vítr, tento přírodní destrukční činitel, má na svědomí zničení historické stavební památky. Když se o této události dozvěděl spisovatel Ladislav Stehlík, řekl, že do Nehodíva víckrát nevkročí pro barbarské chování občanů. Kapli považoval za významnou dominantu kulturních památek v celém blízkém i dalekém okolí (podle koncové části věží nicovského kostela se začaly budovat věžičky všech kaplí s lucernou, cibulovitou bání, dlouhým dříkem, ukončeným baňkou, do níž byl zasazen kříž).

Když přehlédli hlavní aktéři své dílo, přepadla je hrůza, pečlivě uklidili pomůcky a ztratili se ve vyhřátých postelích svých manželek. Občané celé obce začali budovat kapli novou. Byla dokončena v roce 1952 za předsednictví MNV Aloise Kaisera. Veškerý stavební materiál byl nedostupný, pokud se nepoužíval za účelem budování socializmu. Předseda MNV prohlásil, že komíny usedlostí v Nehodívu neodpovídají bezpečnosti a je nutné je opravit. Tak získala obec cihly, které ovšem nestačily. Proto předseda prohlásil, že se občané rozhodli vybudovat kravín a tím se mohla kaple zbudovat. Kapli zbudovali místní řemeslníci, šéf zednické party byl Emanuel Vaněk (Baloun) a veškeré práce od dřeva, hlavně krovu provedl Václav Hranička. Všechny práce prováděli občané bezplatně. Kaple v roce 1952 byla kompletně dokončena. Aby mohla být vysvěcena arciděkanem z Nepomuku, chyběl jí zvon, který za protektorátu byl rekvírován ve prospěch válečné výroby. Občané narazili opět na slabý článek. Obec byla finančně vyčerpána. Začaly se hledat cesty, jak v této době kapli zvonem vybavit. Na Českobudějovicku se nalezla firma, která byla ochotna jako naléhavou pohledávku jej zhotovit.

U Šenkýřů v hospodě se sházeli převážně myslivci. Jejich významným představitelem byl František Tyrpekl (Vizingr), který zastával funkci pohodného pro několik obcí. Sváželi se k němu uhynulá hospodářská zvířata, mnohdy jen pro jejich zranění. Ukládali je na skládku vedle zhotovené jámy v zimním období s tím, že je na jaře, až rozmrzne půda, zakopou. Najednou zraky všech spočinuly na Vizingrovi. Ten přátelsky oslovil všechny přítomné. „No tak dobře, vemte si, co chcete, ale já vo ničem nebudu vědět“.

close Nehodív na obrazech. info Zdroj: Václav Hlaváč zoom_in Nehodív na obrazech.

Už dříve se mezi lidmi hovořilo, že by bylo dobře uspořádat bál a na něm prodávat za přijatelné ceny salám, buřty a párky. Nebylo složité dohodnout se s mistrem řezníkem Pláničkou v Plánici. Záležitost s ním dohodli bratranci Klečkové (Číž s Pouskou). Jednoho odpoledne zajeli s pryčkou k té jámě zmrzlých zvířat a sekerami je začali bourat. Soustředili se na kýty a hřbety. Když byla pryčka plná, hodili na maso plachtu a odvezli ji k řezníkovi v Plánici. Ten, když okem spočinul na masovém produktu, zajásal a řekl: „Chlapci, začátkem příštího týdne přijeďte tak po čtvrté hodině. Hotové výrobky zaplnili opět prostory pryčky a přikryté plachtou si je odváželi. Cestou k Nicovu už nemohli vydržet a překonat lahodnou vůni čerstvých uzenin. Oběma se v hlavě honila stejná myšlenka. Dostali nepřekonatelné nucení něco málo z tohoto produktu ochutnat. Číž se naklonil a nenápadně strčil ruku pod plachtu s tím, že si uloupne buřta a strčí si ho celý do pusy, aby to Pouska nezpozoroval. Najednou chytl pod plachtou Pouskovu ruku, překvapeně se na sebe podívali, ale buřt už z ruky nepustili. Na cestě u Račínů celou záležitost zopakovali a pak ještě jednou, než vyjeli do Lopaty. Náklad složili do komory v hospodě U Šenkýřů. Když se rozneslo, že tam bude bál s masitým pohoštěním, na kterém hrála Šestákova kapela z Loužné, bylo tam v sobotu večer lidí, že se nedalo ani tančit a produkce kapely se proměnila v koncertní vystoupení. Představitelé rodin si zakoupili uzeniny i pro rodinné příslušníky. Ples se vydařil tak, že se zaplatil zvon a mohlo dojít ke slavnostnímu vysvěcení kaple.

Prostorový rozměr jednolodní kaple byl stanoven, aby se do něj vešlo sedm lavic, které na vlastní náklady nechali pořídit všichni starousedlíci v obci (je ji sedm). Od této doby stačily prostředky obce pouze na běžnou údržbu kaple. Tyto lavice tam dodnes nejsou.

Za autentického vyprávění účastníků akce sestavil Václav Hlaváč