Budoucí manžele ani nenapadlo obtěžovat rodiče starostmi, natož povinnostmi, svatbu si vystrojili sami. V ženichově režii, ovšem pod nevěstinou taktovkou. Zpočátku jsem tento přístup považoval za veskrze ukvapený, ale po zhlédnutí finanční rozvahy jsem se rychle stáhl do pozadí.

Coby zanícený dějepravec jsem ocenil výběr svatební lokality, totiž historický Roupov, kam nás měl dopravit naleštěný autobusový veterán řady RTO. Vše stokrát prověřeno, zkontrolováno. V den D vstávaly ženy se slípkami a vyrazily ke kadeřnici. Ženich si hleděl svého a já tak mohl dát průchod sentimentálním vzpomínkám. Když už to vypadalo na pár minut dopoledního spánku, zazvonil telefon. Sestra mi naléhavým tónem oznámila, že neseženu-li okamžitě nemocniční křeslo, dědeček se svatby nezúčastní. Ha! Během následujících hovorů jsem prohnal cévami adrenalin dvakrát tam a zpět, ale podařilo se, vozík přichystán! Co dál? Je čas věnovat se sám sobě, dobrá. S definitivní platností beru na vědomí, že původně vytipovanou sněhobílou košili opravdu nezapnu, nešetrně ji strhávám z těla a oblékám jinou, rebelsky modrou. Dobrá, ale pořád není vesmír v pořádku, k úplné spokojenosti stále cosi chybí! Aha, ženy! Že by stále kadeřeny?

Přibíhají pět minut před odjezdem busu a dokazují, že když opravdu musí, zvládnou se i ony převléknout a vypravit rychlostí blesku. Při nástupu do svatebního vozidla Škoda 706 RTO jsem konfrontován s řadou mladých spolucestujících, slivovicí a vodkou. Na další zastávce manželka s údivem zjišťuje, že jí v brýlích chybí levé dioptrické sklo. Ženich se nediví ničemu, zajišťuje maminčin odvoz zpět domů, pro okuláry záložní. Většina osazenstva neplánovanou pauzu vítá, hladina slivovice, vodky a dalších pochutin systematicky klesá hluboko pod nálepky. Žena obrýlena, tedy vpřed!

Cestu k Roupovu si náležitě užíváme, nechvátáme a naše přepravní vozidlo budí zaslouženou pozornost. Opravdu důkladně si ho mohli prostudovat řidiči 23 osobních aut, 6 dodávek a 2 kamiónů. Ano, všechna tato vozba jela celé kilometry poslušně za námi a věřím, že osádky musely být štěstím bez sebe.

Hned po příjezdu na místo činu dědečka potřísnil neznámý opeřenec, což bylo vyloženo jako příznivé znamení. A stalo se – obřad důstojný, ženich mužný, nevěsta k zulíbání. Zjihlé hlasy, zastřené pohledy, babičkovské slzy…

O něco později jsme s manželkou na tanečním parketu předvedli zkoprnělé omladině tak originální rokenrolové figury, že soutěž o nejlepší taneční pár jsme nevyhráli jen proto, že nebyla vyhlášena.

Ano, já si svatbu náležitě užil, a jelikož hozená svatební kytice skončila v náručí dcery, těším se i na časy příští.

Dušan Kučera