Klasická trojčlenka postav dům, zasaď strom a zploď syna mnohé muže neuspokojuje, chtějí víc. Jako svou přirozenou potřebu cítí nutnost nezapadat, lišit se, vyčnívat a pádu do historického zapomnění se brání jakýmkoliv způsobem. Jsou-li zbytnělá ega spojena s inteligencí a lidumilstvím, mluvíme o vynálezcích, pokrokářích a humanistech, avšak existuje i cesta duševní prázdnoty, negace a zmaru. Těmto velikášským ubožákům je vzorem Herostrates, jenž chtěje být stále vzpomínán, podpálil chrám v antickém Efesu. A hle, dosáhl svého – z divu světa zbyly ruiny a paličovo jméno zná historický svět dodnes. Já, ač sirek nemaje, o vlastní výjimečnosti vím, naposledy se ale projevila způsobem vskutku originálním. To bylo tak…
Ustupující bolavé dásně mě donutily k zoufalému kroku, tady k cestě do fakultní nemocnice. Snad přemotivován četbou příručky „Venkovan ve městě“ , způsobil jsem v krajské metropoli několik ošemetných dopravních situací a kýžený špitál nalezl jen díky šťastné souhře náhod.
Po krátkém vyptávání jsem byl nasměrován k výtahu, dveře se tiše zavřely a já zmáčkl knoflík. Po důkladném seznámení se všemi podlažími, patry, jakož i s veškerým technickým zázemím ve sklepních prostorách, vstoupil jsem do kýžené ordinace coby čerstvě rekvalifikovaný liftboy.
Paní doktorka byla milá, vyšetření bezbolestné; téměř pohoda, téměř úsměv. Při odchodu mi do ruky vtiskla recept s duem předepsaných antibiotik a zdůraznila nutnost pravidelného podávání. První lék jsem přestal užívat v pátek, s druhým mi došla trpělivost v sobotu. (Nemíním na tomto místě zacházet do detailů a popisovat prodělané trable, ilustrujícím budiž fakt, že jsem byl nucen použít toaletu i na svaté půdě kapucínského kláštera.)
Svitlo mi po přečtení příbalových letáků – u jednoho z deseti, dvaceti, třiceti…sta uživatelů se prý mohou objevit zažívací potíže. Ach, ta prokletá výjimečnost!
(Jsem si vědom toho, že psaní o zažívacích potížích může občas vyznít i zcela nezáživně, snad k tomu tentokrát nedošlo.)
Dušan Kučera
