Při oblékání pracovní bundy jsem usoudil, že mi manželka poťouchle připravila kabátec o číslo menší. Sotva jsem břicho do kalhot nacpal vpředu, vyskočilo nad zadkem či po stranách. Ještěže boty mi seděly…. Safraporte, mínil jsem začínající dovolenou zahájit výkopovými pracemi na zahrádce a ejhle – komplikace s výstrojí! Po bedlivé úvaze jsem zvolil ověřenou vakuovací techniku, tedy nádech, výdech, nádech… a šupky do oděvu!

Setřel jsem krůpěje potu a chystal se vyzvednout v garáži nezbytnou výzbroj. Bunda připomínala svěrací kazajku, kalhotový knoflík zmizel kdesi v kožních záhybech. Napnuté švy mě donutily odcupitat krůčky moskevské primabaleríny.

Úkol zněl jasně – plesnivý muchovník a drzý doubek musí ze zahrady! Vyzvedl jsem zastřihovač větví, krumpáč a dobelhal se na místo činu. Cestou jsem si uvědomil, že nemám pracovní rukavice; odmítl jsem se vrátit. V cíli mi došlo, že chybí sekyra na větší kořeny. Vrátil jsem se. Znova zpět.

Plivl jsem si do dlaní a svižně máchl krumpáčem nad hlavu… Ozval se svistivý zvuk plachtícího bumerangu a mít oči vzadu, viděl bych, kterak krumpáč opouští dřevěnou násadu a vysokým obloukem míří do sousední zahrady. Setrvačností jsem dokončil naučený dvojpohyb a násadou zprudka udeřil do země. Ruce zabrněly jako po zásahu elektrickým proudem, na pracovní bundě se otevřel mohutný rozparek. Drobnými krůčky jsem odbaletil vyzvednout zatoulanou součástku, vyprostil ji z mrkvového záhonu a nenápadně se vzdálil. S opravou jsem neztrácel čas a raději popadl rýč. Sundal jsem obě části bundy, plivl do dlaní a ryl ze všech sil. Hloubka i síla kořenových pletenců mě u keře nemile překvapily, u stromku hrůzně šokovaly. Pot nejprve perlil na čele, poté stékal po zátylku a ve finále stříkal po celém těle. Na závěr se už nedělo nic; potní žlázy nadobro vyschly.

Než jsem oba listnáče udolal, stačil jsem dovést k zuřivosti místně příslušné mravence, ti holomci na mně nenechali nit suchou, respektive kůži nepokousanou. Pod jejich náporem jsem byl přinucen zatroubit k ústupu, sbalit fidlátka a po baleťácku pelášit k domovu. Pokud měla manželka připravenou sarkastickou glosu, nedošlo na ni. Můj zachmuřený pohled totiž dával jasně na srozuměnou, že v tuto chvíli platí „mlčeti zlato“, pokud ne, půjde o život.

Vydatná sprcha, kýbl čaje a tabulka mléčné čokolády mě postavily na nohy, což zahnalo předchozí myšlenky na sanitu a zdravotní infúzi.

Léto jsem nezačal nejšťastněji, přepálil jsem začátek. V takových případech fundovaní odborníci radí zvolnit tempo. A protože patřím mezi ty, kdo si nechají poradit, slibuji, že do konce srpna už nehnu ani prstem!

Za příspěvek děkujeme Dušanu Kučerovi.