Tak jsem se rozhodl, že dnes vyrazím do nemocnice jako pozitivně testovaný zaměstnanec, abych prověřil výhody našeho rozhodnutí, že „pozitivně testovaný bez příznaků“ může pracovat nadále, např. jako zdravotník.

V našem paneláku jsem ráno vyšel na schody, ale hned jsem se vrátil, že bych mohl nakazit všechny, kdo půjdou za chvíli do práce. Převlékl jsem se tedy do žlutého skafandru, který pro jistotu nespustím z očí a vyrazil. Bohužel ne daleko. Pokusil jsem se vniknout do metra, ale problém! Peněženka s lítačkou a penězi zůstala v kapse ve skafandru. Nezbylo, než se vrátit zkroušeně domů. Ale zase problém: při odchodu jsem si nevzal kvůli skafandru klíče, tak jsem proseděl několik hodin na schodu, než přišla manželka a otevřela mi dveře. Zatím byl skafandr zevnitř značně zneuctěný, inu jsem jen člověk.

Bydlet v domku, mohlo to dopadnout líp. Skafandr bych si navlékl až v autě nebo vedle něj (to spíš) a ještě bych si stihl odskočit pod vedle stojící borovičku, než vrazím do práce. Schody a vše bez problémů. Jenom bych nemohl vyhledávat kolektiv zaměstnanců ani pacientů, abych je nenakazil. Po čtyřech hodinách bych objekt nemocnice opustil, protože není normální, abych vydržel 12tihodinovou směnu lékařů a sester bez jídla a pití a možnosti vykonání potřeby bez stažení skafandru. Na WC bych přece nakazil vzduchem všechny, kdo přijdou po mně. A to jsem měl po celou dobu na zádech batoh s pitím přes hadičky, jak to nosí sportovci, abych nežíznil. Ale jídelna byla pro mne také tabu, skafandr nemůžu odložit ani při jídle, nakazil bych desítky lidí. Měl jsem také štěstí, že jsem nikoho nemusel operovat. Představa, že se mi v polovině operace dodatečně přitíží až druhý den po testu na kovid, byla traumatizující.

Uf. Jsem celý zpocený. Ještě, že to byl jen děsivý sen.

Za příspěvek děkujeme Leoši Augustinovi.