30. březen by proto měl být pro nás významným dnem stejně jako Den vlajky v některých státech EU. Podle návrhu blovického rodáka Jaroslava Kursy máme totiž od tohoto data svou státní vlajku - symbol svobody, samostatnosti a nezávislosti. Až do roku 1920 se používala vlajka v zemských barvách se dvěma pruhy - bílým a červeným. (Od roku 1969 to byl i neoficiální symbol České socialistické republiky.) Bílý pruh znázorňoval stříbrného lva z českého znaku a červený pruh štít, na kterém je lev umístěn. Ale od zmíněného 30. března 1920 máme zákonem stanovenou vlajku jinou, s modrým klínem. Modrá barva byla převzata nejen z moravského znaku, ale patřila i Slovensku a představovala hory Tatru, Matru a Fatru.

Příslušná komise tehdy volila z mnoha návrhů. Od vlajky se čtyřmi hvězdami od našich krajanů v USA, přes vlajku se třemi vodorovnými pruhy ve slovanských barvách: bílé, modré, červené a černým klínem u žerdi a červeným kalichem uprostřed klínu, až po vlajku bílo-červenou s modrým klínem sahajícím do l/3 délky listu a to právě od koncipisty státního archívu Jaroslava Kursy. Tato poslední verze byla podrobena praktickým zkouškám a po jejím kritickém zhodnocení byl pak klín protažen až do poloviny vlajky a tak už zůstala až dosud.

Později se sice ukázalo, že stejnou vlajku s klínem měl ve svých soukromých návrzích i pan Jaroslav Jareš. Ten sice komisi předložil několik svých návrhů, ale ten „správný“ mezi nimi nebyl. Přesto bývá právě on často mylně uváděn jako autor naší vlajky.

Ať tak či onak, jisté je, že vlajka s klínem s námi prožívala dobré i zlé. V roce 1992 nám sice hrozilo, že ji ztratíme, když se Federální shromáždění ČSFR usneslo, že po rozdělení Československa žádný z následnických států nebude dál používat společnou československou vlajku. Ale vzhledem k tomu, že se tato instituce sama rozpustila a ČSFR zanikla, Česká národní rada toto usnesení nerespektovala, a protože Slovensko navíc zavedlo jinou vlastní vlajku, nebránilo nic tomu, aby Česká republika od 1.1.1993 dál používala opět tu naší vlajku se dvěma pruhy a klínem. Česká státní vlajka tak přestála další krizi, (v období protektorátu byla po slovenských protestech nahrazena trikolórou v pořadí barev bílá, červená, modrá, ale vlajku s klínem dál používala exilová vláda a některé československé bojové jednotky v zahraničí), ale hlavně nám zůstala až dosud. Proto si zaslouží vzdávat jí úctu a to nejen proto, že má právní ochranu.

Zákon č. 3/1993 Sb. popisuje státní vlajku jako list složený ze dvou vodorovných pruhů - bílého a červeného, mezi něž je vsunut modrý klín sahající do poloviny délky vlajky (klín nesmí být kratší). Jiný zákon (č. 352/2001 Sb.) blíže určuje používání státní vlajky a dovoluje používat i napodobeninu státní vlajky. Sem se řadí prapor, korouhev, příp. jiné tvary. Zatímco státní vlajka zpravidla bývá vyvěšená na lanku a má přesně stanovený poměr šířky k délce vlajky, tedy v případě české vlajky 2:3, prapor, pevně uchycený k žerdi, tuto povinnost nezná. Někdy lze spatřit i korouhev, jíž je možné popsat jako svislý prapor na příčném ráhnu, které je svými oběma konci zavěšeno na lankách, jež se sbíhají v závěsu na žerdi nebo stožáru. Ani zde není stanovený poměr stran. Přesto není vhodné používat prapor či korouhev o větším poměru stran než je 1:3, protože se tím zkresluje jeho estetický i významový vzhled. Vlajka, resp. její napodobenina (prapor, praporek atd.), musí být čistá, se sytými barvami, nepoškozená a nesmí se dotýkat země!

Česká státní vlajka dosahuje většího významu než její napodobenina (prapor aj.). A to až tak, že se vlajka vztyčuje vždy po východu slunce a musí se spustit do jeho západu. V noci se nevyvěšuje. Pouze ve výjimečných případech a významných příležitostech jako jsou státní návštěvy či oficiální slavnostní akce řízené státem, musí být v noci vyvěšená vlajka osvětlená a střežená. Za bouře či vichřice se vlajka urychleně spouští. Po zlepšení počasí se opět důstojně vztyčí. Těmito pravidly se však bohužel žádný subjekt, který vlajku vyvěšuje, neřídí. Patrně proto, že zákon o používání státních symbolů uvádí, že vlajková výzdoba začíná zpravidla od 16 hodin předchozího dne určeného k vlajkové výzdobě a končí do 8 hodin ráno dne následujícího po dni či dnech určených k vlajkové výzdobě.

Vlajka se vyvěšuje ve vodorovné poloze, prapor jak ve vodorovné, tak i ve svislé poloze. Že česká vlajka a český prapor musí mít ve vodorovné poloze bílý pruh vždy nahoře, snad ví každý. Ale častá záměna se vyskytuje u praporu vyvěšeného ve svislé poloze (vlajka se takto zpravidla nevyvěšuje), kdy bílý pruh musí být vlevo při pohledu na prapor nebo na objekt, který náš prapor zdobí.

Z výše uvedeného vyplývá, že drtivá část veřejnosti, včetně sdělovacích prostředků, si plete vlajku, jejíž vzhled je určen zákonem, a prapor, jenž je její napodobeninou. Není pravda, že např. vlajkonoši v ochozech mávají vlajkami, protože se téměř vždy jedná o prapory. Ty jsou zpravidla navlečeny rukávem na žerď příp. k ní jinak pevně přichyceny. Můžou však vzniknout pochybnosti i o tom, co vlastně má fanoušek přes ramena. Stejně tak i sportovci individuálních sportů po dokončení své disciplíny. Vlajku či prapor? Záleží na poměru stran a možnosti způsobu vyvěšení. Avšak ani vlajka a ani prapor nejsou určeny pro používání tímto způsobem. A už vůbec není vhodné používání státní vlajky nebo praporu s různými obrazci či nápisy, byť domovského sídla majitele. Není to sice přímé znevážení státního symbolu, protože tím fanoušek prokazuje sounáležitost se svou zemí a úmysl je v tomto případě pozitivní, ale i to však lze považovat za porušení zákona s možností uložení pokuty.

Při použití dvou vlajek se česká vlajka vyvěšuje vždy vlevo při pohledu na zdobený objekt. Je-li použito více vlajek různých států, pak česká vlajka musí být umístěna na nejčestnějším místě. To je uprostřed při lichém počtu nebo vlevo v prostřední dvojici. Při větším počtu (více než pět vlajek) je nejčestnějším místem pozice první zleva.

Rozhodně je nevhodné kombinovat na úkor dané hierarchie státní vlajky (prapory) se symboly EU, krajskými nebo obecními (městskými) a už vůbec ne z hlediska jakéhosi subjektivního estetického pohledu. I tady totiž funguje systém nadřazenosti: symboly jednotlivých států a pak teprve přichází v úvahu symbol EU, potom kraje a vlajka obce, např. Plzně, je až na posledním místě. Společně vyvěšované vlajky nebo prapory musí být stejných rozměrů a provedení! Platí: buď jen vlajky, nebo jen prapory!

Při státním smutku je naprosto nepřípustné, aby v řadě státních vlajek byla jen česká vlajka stažená do třetiny či půli stožáru. Tím se stává podřazenou. Proto je nutné spustit i ty ostatní. Je-li k vyjádření smutku použit český prapor, neprotrhává se rukáv praporu v domnění, že musí být na půl žerdi (prapor není vlajka), ale na vedlejší žerď se vyvěsí prapor černý. I pojem „vlajka na půl žerdi“ je spíše mylný, protože vlajka na žerdi zpravidla nebývá.

Česká státní vlajka si určitě zaslouží, abychom jí věnovali úctu, pozornost a vlídné zacházení a abychom si jí uchovávali v srdci jako národní klenot. Ta vlajka přeci představuje nás, nás všechny - Čechy, Moravany, Slezany, ale i další minority a všechny ty, kteří chtějí být hrdí na naší vlast, na naše tradice, na naše úspěchy.

Karel Černý, vexilolog