Martin Reiner začal román o Ivanu Blatném psát v roce 2000 a opět se k němu vrátil v roce 2009, aby ho zdárně dokončil. Musím uznat, že i přes téměř šest set stran textu je to román strhující a svým způsobem ojedinělý coby román – koláž. Autor se pohybuje po ose Blatného života: ztráta rodičů – život a studia v Brně – emigrace do Anglie – život v blázinci – příchod zdravotní sestry Frances. Zabývá se ale nejen básníkovým životem a dílem, ale též v hojné míře literárním kontextem, dobou a místy, na nichž Blatný postupně žil. Dovíme se v něm i mnoho zajímavého z literárního života mezi dvěma válkami, poznáme blíže okruh přátel, s nimiž se Blatný stýkal při studiu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity i později.

V té době se přátelil s okruhem kolem Františka Halase, s Klementem Bochořákem, Kamilem Bednářem, Vítězslavem Nezvalem a zvláště s Jiřím Ortenem. Cenná jsou i svědectví desítek lidí, kteří žili v básníkově blízkosti. Za všechny uvedu alespoň jedno, možná to nejdůležitější pro zachování Blatného veršů.

S hlavou v oblacích

Zásluhou anglické zdravotní sestry Frances Meachamové, která se při návštěvě u své brněnské přítelkyně Štěpánky Rackové (právě jí připsal Reiner tuto knihu, pozn.) dozvěděla, že v nemocnici, kde pracuje, žije již řadu let jeden z našich nejlepších básníků. Ta jej po návratu do Anglie začala navštěvovat a poezii, kterou psal anglicky, česky i francouzsky, shromažďovala, aby ji nakonec poslala Josefu Škvoreckému do Kanady. Díky ní tedy vyšla Blatného kniha veršů, nazvaná Stará bydliště, přinášející výbor z jeho básní napsaných po roce 1948.

V roce 1987 vychází knížka Pomocná škola Bixley, kterou tvoří poezie z let 1979 až 1982.

Jisté je, že dílo Ivana Blatného patří k vrcholům moderní české poezie a nemá svou poetickou obdobu v českém ani cizím kontextu. To ostatně dokumentuje i úryvek, který jsem nalezl na straně 338: „Básník chodí – z podstaty věci – s hlavou v oblacích. Jen tak může vidět věci, které normální lidé, klopýtající opatrně realitou s očima přilepenýma k chodníku, nevidí.“

Ivan Nikl