Když jsem zjistila, že cena letenky se z Vancouveru pohybuje kolem šesti tisíc korun, byla jsem nadšená. Konečně jsem měla možnost vydat se do této oblasti a zjistit, zda jsem se ve svých představách nemýlila. V Tichém oceánu se nachází údajně kolem stovky havajských ostrovů a ostrůvků. Mezi ty nejznámější a největší patří Big Island, Maui, Oahu, Kauai a Molokai. Čekalo mě surfování na internetu, abych se rozhodla, který z nich si mám vybrat. Kamarádi mi nejčastěji doporučovali Maui, ale hned dodávali, že každý ostrov má co nabídnout. Věřila jsem jejich názoru a v lednu roku 2017 jsem se vydala právě tam. Asi po šesti hodinách letu jsem se ocitla na Havaji. Živě si vybavuji ten příjemný pocit na letišti, kdy na mě dýchlo nejen teplé počasí, ale především vlídné uvítání od místních lidí.

Nespočet vodopádů a Domov Slunce

Ostrov se dá objet za jeden den, ale na podrobné prozkoumání bych potřebovala i několik týdnů. Já měla týden pouze jeden, a tak jsem neztrácela čas a vyrazila jsem projet populární silnici, která vede do města Hana. Cesta je zajímává nejen díky přírodním scenériím, ale především díky proslulým zatáčkám, které se šněrují jedna za druhou. Když se ke klikaté a úzké cestě přidá nespočet mostů, ve kterých se jezdí pouze v jednosměrném provozu, začíná to pravé dobrodružství. Výhledy z okénka byly pestré, protože některé části lemují pobřeží, jiné vedou hlubokým pralesem. Na této cestě je nespočet krásných jezírek a vodopádů. Ze začátku jsem měla pocit, že musím pokaždé zastavit a zvěčnit tu nádheru. Mé nadšení ale opadalo s každým dalším vodopádem a po dvou hodinách jsem si v duchu říkala: „zase vodopád“.

Z cestování napříč Havajem.Z cestování napříč Havajem.Zdroj: archiv Markéty Horové

Další zajímavé místo, které nešlo minout, byla sopka Haleakala. Ta je s nadmořskou výškou 3055 metrů nejvyšším místem na ostrově. Možná právě proto se jméno sopky překládá jako Domov Slunce. Velký nápor turistů zažívá kráter především při východu a západu slunce. Vzpomínám si, že staré auto z půjčovny muselo zdolat velké převýšení a nespočet zatáček. Přeci jen jsem jela až tam, kde bydlí slunce. Rozhodla jsem se, že se s ním pojedu rozloučit a podívám se, jak mizí za obzor. Když jsem vystoupila a pocítila teplotu kolem deseti stupňů, rychle jsem na sebe navlékala všechno co bylo po ruce. Příroda kolem sopky byla zabarvená do teplých odstínů červené, oranžové a hnědé barvy. Výhledy byly dechberoucí a kdyby mi nebyla taková zima, kochala bych se jimi podstatně déle. Doufala jsem, že i auto se dostatečně schladilo a je připravené na zpáteční cestu. Především pak brzdy.

Objevování mořského světa a harmonie s přírodou

Na Maui jsem byla v zimě, což byl ten správný čas na pozorování velryb, které se každoročně připlouvají do teplých vod rozmnožovat až z Aljašky. Proto jsem měla oči na stopkách, kdykoliv jsem byla na pláži. Jinak tomu nebylo ani na lodi, když jsem jela šnorchlovat na ostrov Molokini. Neustále jsem se dívala na hladinu a vyhlížela proud tryskající vody, což by značilo přítomnost velryb. V duchu jsem si říkala, že by bylo skvělé vidět tyto mohutné savce vyskakovat z vody jako ve filmu Zachraňte Willyho. Všichni na palubě byli nadšeni, když kapitán oznámil, že v dáli spatřil velryby a že se vydáme jejich směrem. Když jsme připluli blíže, viděli jsme dvě velryby, které se vymrštily z vody. Posádka lodi nám říkala, že se patrně jedná o dva samce, kteří se předvádějí před samičkou a snaží se jí ohromit placáky, které hází do vody. Už to byl krásný zážitek a to mě ještě čekalo objevování mořského světa kolem ostrova Molokini. Ten je známý především díky četnému výskytu mořských želv. Nemít v puse šnorchl, určitě bych se dívala na tu krásu s otevřenou pusou. Pestrobarevné rybičky plavaly všude kolem mě a já obdivovala želvu, která byla pode mnou. Byla jsem tak zabraná do podmořského světa, že jsem skoro vrazila do obrovské želvy, která plula přímo přede mnou.

Perlu Pacifiku, jak se také Havaji přezdívá, jsem si zamilovala. Příroda, lidé, ale především celková atmosféra, která na mě z ostrova dýchala, mě okouzlila. Havajský pozdrav „aloha“ nevyjadřuje pouze přivítání nebo loučení, ale i smýšlení a celkový pohled na svět. Jde o symbol havajské kultury a životního stylu. Slovo, které vyjadřuje lásku, cit, mír, harmonii a soucit nejen s ostatními lidmi, ale i s přírodou.

Z cestování napříč Havajem.Z cestování napříč Havajem.Zdroj: archiv Markéty Horové

Proto jsem byla nadšená, když jsme s Markem začali na podzim roku 2020 plánovat další návštěvu této krásného země. Tentokrát jsme se chtěli vydat na ostrov Kauai. Nejlevnější letenky však byly na Oahu, které nás podle dostupných informací lákalo nejméně. Tento ostrov se totiž jevil jako nejvíce turistický a známý především díky pláži Waikiki, přístavu Pearl Harbour a Honolulu, které se často přirovnává k betonové džungli. To byl pravý opak toho, co jsme chtěli my. Přesto jsme se rozhodli dát tomuto ostrovu šanci a naplánovali jsme si zde čtyři dny s tím, že poté přeletíme na ostrov Kauai.

Návštěva muzea v přístavu Pearl Harbour

Na Oahu se nachází velmi populární místo s názvem Stairway To Heaven – Schodiště do nebe, které je oficiálně zavřené, protože jsou zde velmi nebezpečné úseky. Přesto je ale turisty stále vyhledávané. My jsme se rozhodovali, zda se na toto místo vydat a riskovat především zdraví a také několikaset dolarovou pokutu. Jasno jsem měla až po absolvování stezky Koko Crater, na kterou jsme se vydali pozorovat východ slunce. Cesta to byla netypická a náročná, protože stoupala velmi strmě do kopce po železničních pražcích. Během druhé světové války zde vytvořila armáda vyhlídkové bunkry a na této stezce byla vytvořena železnice, která sloužila k přepravě zásob až na vrchol. Pociťovala jsem na sobě, že nejsem zvyklá na zátěž v takovém vedru a tak vysoké vlhkosti. Když jsem se viděla, jak funím do kopce na stezce Koko, nechtěla jsem riskovat, že dopadnu jako někteří turisté, kteří přecenili své síly a ze Schodiště do nebe je musela zachraňovat helikoptéra.

Vyhledávali jsme především přírodu a krásné písčité pláže, ale vydali jsme se i do přístavu Pearl Harbour. Navštívili jsme muzeum, které bylo velice moderní a interaktivní. Krátká videa, dobové uniformy a různé makety nám připomněly informace o útoku z roku 1941. Prošli jsme se i po Honolulu a po pláž Waikiki, o které jsem pravděpodobně slyšela poprvé díky písničce od Petera Nagyho. Ve světě je však známá díky prvnímu hotelu, který zde byl v roce 1901 postaven. Od tohoto roku zde vyrostlo nespočet hotelů a celá pláž je jimi lemována. Hotelové komplexy tvoří zeď mezi pláží a městem a také oddělují turistický svět od toho okolního, který už nevypadá tak luxusně. Pokud se na Oahu ještě někdy podívám, Honolulu nebude patřit mezi místa, které musím znovu navštívit. Celkově nás ale Oahu příjemně překvapilo a především severní a východní část ostrova jsme si zamilovali.

Z cestování napříč Havajem.Z cestování napříč Havajem.Zdroj: archiv Markéty Horové

Dodávkou napříč klidným ostrovem Kauai

Po pouhých čtyřiceti minutách letu jsme přistáli na čtvrtém největším havajském ostrově Kauai. Díky deštnému pralesu, který pokrývá velkou část ostrova, je také znám jako Zahradní ostrov. Některé jeho části jsou přístupné pouze po moři nebo vzduchem. Zatímco na Oahu jsme bydleli v malé zahradní chatičce, na Kauai jsme si pronajali dodávku, která se stala na dalších deset dní naším domovem. Auto bylo staré, oprýskané a ihned po nastartování nás přepadla obava, protože pod kapotou se třáslo snad všechno co šlo a auto vydávalo děsivé zvuky. Přesto jsme doufali, že nás dodávka nezradí.

Hned na první pohled bylo jasné, že ostrov je o dost klidnější a méně turistický. Co nás ale překvapilo byla přítomnost drůbeže. Kohouti, slepice, kuřata byli prostě všude. Prý to zapříčinily hurikány, při kterých unikli z domácích chovů do volné přírody, a protože nemají žádného přirozeného predátora, došlo k jejich přemnožení. Na první pohled to vypadalo komicky, že u supermarketu, na pláži, na benzínce vidíte pobíhat slepice. Humor mě však přešel v noci, kdy kohouti kokrhali klidně o půlnoci a pokračovali v tom celou noc.

Hlavním důvodem proč jsme chtěli navštívit právě ostrov Kauai byla oblast kolem Národních parků Nāpali Coast a Kokee. Zdejší krásná příroda se stala kulisou pro natáčení filmů Jurský park, Piráti z Karibiku a Avatar. Nemohli jsme se dočkat, až spatříme rýhované pohoří, které dosahuje výšky až 1200 metrů nad Tichým oceánem. Naším cílem bylo projít stezku Awaawapuhi, ale kvůli počasí, které je zde velmi zrádné, jsme si jízdu do hor vyzkoušeli na nečisto hned několikrát. Předchozí pokusy nás odradila zima, mlha, vítr a hlavně déšť. Není divu, že je tato oblast považována za místo, kde na světě nejvíce prší. Alespoň jsem se pokaždé mohla kochat výhledem na kaňon Waimea, který je také nazýván jako Grand Canyon Pacifiku a jeho název je odvozen od řeky, která jím protéká. Až na čtvrtý pokus se počasí umoudřilo a my jsme mohli náš výlet uskutečnit. Stezka byla neobvyklá, protože jsme nejdříve klesli a až na zpáteční cestě nás čekalo stoupání. Terén byl po dešti blátivý a plný kaluží.

Z cestování napříč Havajem.Z cestování napříč Havajem.Zdroj: archiv Markéty Horové

K našemu údivu jsme potkali odvážlivce, který měl na nohou žabky. Naštěstí si brzo uvědomil, že pantofle nebudou vhodnou obuví a zamířil zpět k autu. Při sestupu lesem nás vyděsilo divoké prase, které se z ničeho nic objevilo na cestě. Věděla jsem, že jsou na ostrově divoká prasata přemnožená a že se na ně někdy dokonce pořádají hony i z vrtulníku. Prase se však bálo víc než já a okamžitě zmizelo v lese. My tak mohli pokračovat dál. Skoro celou dobu bylo zataženo a mraky byly všude kolem nás. Bohové na trailu Awaawupuhi se nad námi ale smilovali, a když jsme došli až k útesům, mraky se rozplynuly a my byli odměněni krásnými výhledy na rýhované pohoří, které jsme dosud znali pouze z obrázků.

Rozhodli jsme se využít dobrého počasí a vydali jsme se na další výlet s názvem Kalepa Ridge Trail, který byl vzdálen jen pár kilometrů. Tato trasa měla nabízet údajně nejkrásnější výhledy na hory, s tím, že lepší jsou pak už jen z helikoptéry. Když jsme na internetu zjišťovali informace o Kalepa Ridge Trailu, dočítali jsme se v komentářích, že se jedná o velmi nebezpečný úsek, kdy strmé úzké cestičky vedou vysoko po hřebeni a při jednom chybném kroku hrozí pád z útesu. Zejména pak po dešti, kdy je terén podmáčený a kluzký. Proto byl tento trail oficiálně zavřený. Chápala jsem, že je to kvůli bezpečnosti všech pantoflových turistů. My jsme však objevili ještě jednu podobnou cestu, kterou používají místní lovci a rozhodli jsme se ji vyzkoušet. Domluvili jsme se, že pokud bude trasa riskantní a nebezpečná, vrátíme se. V průběhu cesty jsme potkali pár, který nás ujistil, že podmínky jsou dobré a z toho, co uvidíme na konci, se nám bude tajit dech. Z dvojice dobrodruhů čišela čistá radost a nadšení takovým způsobem, že moje zvědavost vzrostla o dvojnásobek. Celou dobu jsme šli po hřebeni hory, ale žádné riskantní úseky jsme zdolávat nemuseli a dostali jsme se až na konec útesu. Ihned jsem pochopila, proč mladý pár působil tak šťastně. Před námi bylo obrovské vrásčité pohoří, jehož útesy omýval oceán. Troufám si říct, že to byl nejkrásnější výhled z celého výletu. Úplně sami jsme si užívali pohled na nekonečný oceán a rýhované pohoří. Nemohli jsme se vynadívat a vůbec se nám nechtělo tak krásné místo opustit.

Nekonečné pláže a surfování

K Havaji určitě neodmyslitelně patří nekonečně dlouhé pláže a surfování. Vypadalo to, že se zde všichni rodí se surfem v podpaždí a děti umějí dřív surfovat než chodit. My jsme rádi pozorovali surfaře všech věkových kategorií a obdivovali jsme jak si počínají ve velkých vlnách. Jednou jsme se náhodou připletli i k finálovým jízdám světového poháru a mohli jsme vidět opravdovou špičku tohoto sportu. Jindy nás zase zaujal pán, který hleděl do vln a troubil na velkou mušli. Dělali jsme si legraci a prohodili, jestli tímto způsobem svolává děti k večeři. S vážnou tváří odpověděl, že ano, že by ho kluci jinak ve vodě neslyšeli.

Havajská kuchyně obsahuje hodně čerstvého ovoce a ryb. Populární pochoutka je Poke, syrová ryba nakrájená na kostičky, podávána většinou s rýží. Ovoce je nejlepší kupovat od místních přímo u silnice v malých stáncích nebo využít bedýnek plných ovoce, které visí na plotech a fungují jako samoobsluha.

Z cestování napříč Havajem.Z cestování napříč Havajem.Zdroj: archiv Markéty Horové

Náš pojízdný domeček překvapivě vydržel celých deset dní. Poslední dva dny nám nesvítila světla, a tak jsme se museli omezit pouze na denní ježdění. K naší smůle jsme tuto novinu zjistili při cestě z večerního trhu v historické vesničce Hanapepe. Na Havaji se stmívá už kolem 18 hodiny, a proto jsme absolvovali dobrodružnou cestu na pláž, kde jsme chtěli přenocovat. Řidiči na nás blikali, troubili a všemi možnými způsoby se nás snažili upozornit na to, co jsme už dávno věděli. Naštěstí jsme jeli po tmě jen kousek a oběma se nám velice ulevilo, když jsme v pořádku zaparkovali. Na plážích se oficiálně nocovat nesmí, ale protože jsme spali v autě a ne ve stanu, žádný problém jsme s tím neměli. Poslední dva dny nás na autě trápily už jen menší detaily. Třeba nefunkční ostřikovače a stěrače, které naopak fungovaly skoro nepřetržitě a nešly vypnout. Tím rozmazaly po skle vše co šlo a v kombinaci se sluníčkem jsme přes něj skoro nic neviděli. Na tyto historky dnes vzpomínáme s úsměvem a jsme rádi, že se nám na našich cestách nepřihodilo nic horšího.

Má představa o Havaji se naplnila. Krásnou čistou vodu, jemný písek a slunce nad hlavou jsem zde našla. Zjistila jsem ale, že spojení „to je Havaj“ není o povalování se na pláži a usrkávání koktejlu z brčka. Uvědomila jsem si, že jde především o energii místa a Alohy o které se nemluví, ale která se žije.

Markéta Horová

Za příspěvek i fotografie děkujeme.