Deník s ní hovořil nejen o tom, jak ona sama situaci vnímala z různých pohledů, ale i tom, co je třeba v Plzeňském kraji vylepšit.

Jak podle vás fungovala spolupráce kraje a státu? Chodily instrukce z ministerstev vnitra či zdravotnictví do krajů tak, jak by měly, nebo je třeba v tomto ohledu nutné něco změnit?

Krajský pohled mohu popsat na základě informací od odboru krizového řízení, který od jara funguje s extrémním nasazením. Řízení krizového štábu jsem převzala v druhé polovině listopadu. Myslím, že ale ve všech krajích bude názor podobný, a to ten, že spolupráce kraje a státu nefungovala vždy úplně optimálně. Problémem bylo například to, že přijímaná opatření ze strany státu byla nejdříve zveřejňována ve sdělovacích prostředcích a až se zpožděním byly informovány kraje a obce, na které se mezi tím samozřejmě sneslo množství dotazů k jejich realizaci. Chyběly i metodické pokyny k realizaci těchto opatření.

Jak vidíte spolupráci mezi krajem a obcemi? Bylo podle vás vše v pořádku, nebo je nutno něco vylepšit?

V tomto ohledu bylo potřeba po první vlně na jaře udělat určité změny, ale nyní spolupráce funguje, informace obcím jsou předávány takřka okamžitě po jejich obdržení a je jim poskytována i právní pomoc při výkladu přijímaných opatření a například i pomoc při nedostatku ochranných prostředků a dezinfekce apod.

Zafungovaly krizové plány kraje tak, jak měly? Nebo je nutná změna? Pokud ano, v čem především?

Krizové plány zafungovaly pouze částečně. Dalo se podle nich postupovat v případě aktivace krizového řízení nebo činnosti krizových štábů. Naopak v pandemických plánech se vůbec nepočítalo s nedostatkem osobních ochranných prostředků, což byl největší problém při jarní vlně.

Jaká hlavní poučení obě covidové vlny Plzeňskému kraji přinesly?

Už při první vlně vyplynulo, že se kraje musí při podobných situacích spolehnout především samy na sebe, na vlastní možnosti a prostředky. Ukázalo se, že nemůžeme čekat, až dostaneme od státu potřebný materiál nebo ochranné pomůcky nebo až někdo zašle návod, jak máme v určitých situacích postupovat. Ukázalo se ale také, že máme k dispozici odborníky, s jejichž pomocí a s pomocí všech dalších zainteresovaných lidí lze zvládnout jakoukoliv situaci.

Je podle vás nutné posílit krajské nemocnice? Pokud ano, kde? A zvažuje kraj do budoucna, že by měl polní nemocnici?

Myslím, že krajské nemocnice situaci zvládly dobře. Vedení nemocnic ve spolupráci se Zdravotnickou záchrannou službou Plzeňského kraje umělo včas zareagovat a zřídit odběrová místa nebo poskytnout personál pro mobilní odběrové týmy. Plzeňský kraj dokonce ve spolupráci s Krajskou hygienickou stanicí, díky systému, který nastavil, měl minimální čekací lhůty na odběry vzorků k testování. To bylo zejména díky operativně zřízeným odběrovým místům. V tomto ohledu nesmím zapomenout poděkovat Hasičskému záchrannému sboru, který při budování odběrových míst nemocnicím pomáhal.

O zřízení polní nemocnice v našem kraji neuvažujeme. Jsme spíše pro hledání náhradního řešení umístění nemocných, a to například do již postavených a k tomu účelu využitelných prostor, jako jsou sportovní haly, ubytovny a další zařízení.

Kdo Plzeňskému kraji nejvíce pomohl, když bylo nejhůře?

Jednoznačně lidé, kteří jsou ochotni pomáhat. Ať už to jsou dobrovolníci, kteří šili roušky, další lidé nebo studenti, kteří pomáhali v nemocnicích, sociálních zařízeních, poskytovali pomoc starým lidem s nákupy a zapojili se do množství dalších činností. Nesmím ale zapomenout na velkou pomoc od hasičů, policistů nebo příslušníků armády. Nezvládli bychom to pochopitelně bez obrovského nasazení zdravotníků a lékařů. Všem patří velký dík.

Přinesla „doba covidová“ i nějaké zklamání? Deník informoval například o tom, že někteří studenti odmítali pomáhat v domovech pro seniory, byť jim to kraj nařídil, a váš předchůdce ve funkci jim nakonec ustoupil…

Dá se říci, že přišlo spousta překvapení a nečekaných situací, se kterými jsme si museli poradit. Věřím, že s odstupem času budeme moci situaci hodnotit jako zvládnutou. To ale ukáže čas.

Pokud se týká pracovních příkazů v jarní vlně, šlo pouze o jednotky studentů, kteří odmítli pracovat. V druhé vlně jsme zvolili přístup založený na dobrovolnosti a studenti byli nejdříve osloveni s nabídkou, a pokud projevili zájem, začali pracovat. Domnívám se, že to na jaře bylo spíše nedorozumění a také pro všechny naprosto neznámá situace.