Hned několik významných kulatých výročí si připomíná v letošním roce pražská čtvrť Krč, nacházející se při jižním okraji okraji Prahy. Její jméno se v písemných záznamech objevilo poprvé právě před 800 lety, kdy byla zmiňována jako majetek Vyšehradské kapituly. A právě před sto lety byla společně s Nuslemi připojena k Praze jako tehdy čtrnáctá pražská čtvrť.

Před sto lety také změnil svého vlastníka i zaměření areál pozoruhodného sanatoria, postavený při jihozápadním okraji tzv. Dolní Krče. Dne 1. listopadu 1922 byl tento rozlehlý secesní areál, který si můžeme čas od času připomenout například ve filmu Učitel tance, natáčeném právě v jeho prostorách, prodán za symbolickou jednu korunu tehdejšímu Spolku československé ochrany matek a dětí, který jej přeměnil v instituci, jakou je vlastně dodneška: v kojenecký ústav sloužící kojícím matkám a dětem do tří let. Tehdy se tato instituce nazývala Nemocnice a útulek pro ochranu matek a dětí v Praze-Krči.

Muž, jenž sanatorium vybudoval a v podstatě přenechal veřejné službě, se jmenoval doktor Jan Šimsa. A byl zcela mimořádnou osobností, která je dodnes citována jak v dějinách české psychiatrie, tak i okultismu a mystiky.

Dva renesanční muži

Na přelomu 19. a 20. století patřil Jan Šimsa k předním českým neuropsychiatrům s pověstí vynikajícího odborníka na nervové a psychické choroby. Narodil se v roce 1865, vystudoval medicínu, a poté vedl ústav pro duševně choré. Po čtyřicítce se však rozhodl osamostatnit.

V té době už existovaly v Dolní Krči, tehdy ještě samostatné vesnici kousek za Prahou, klimatické lázně Emila Pavlikovského. Podle Aloise Sečkára, který je spolu s Antonem Sečkárem autorem tematických webových stránek Stará Krč, se historie areálu začala psát v roce 1893. Tehdy vznikly první dvě vily Radost a Rozkoš, po nichž brzy následovaly další dvě, Inka a Orient.

„Vily ve svahu na jižním konci, Rozkoš, Inka, Radost a Orient, představují nejstarší část areálu, vznikly už koncem 19. století. V 90. letech v nich fungovaly klimatické lázně Emila Pavlikovského. Začátkem 20. století lázně spolu s dalšími pozemky odkoupil doktor Šimsa a zřídil zde své nervové sanatorium. Hlavní budova sanatoria Vita Nova (Nový život, pozn. red.) podle návrhu architekta Bohumila Černého je z roku 1910,“ sdělil Deníku Alois Sečkár.

Hybatelem veškerého dění v Dolní Krči byl v té době velkostatkář Tomáš Welz, další renensanční osobnost, která zásadně přispěla k rozvoji této obce. Welz byl totiž nejenom zemědělec, ale také schopný podnikatel, a navíc člověk s velkým zájmem o veřejné dění. V Dolní Krči tak založil pivovar a cihelnu (pozůstatky pivovaru lze dodnes shlédnout poblíž Jižní spojky, jejíž stavba se mu bohužel stala osudnou) a kromě toho začal rozvíjet obec citlivou, dodnes ceněnou vilovou zástavbou, kterou doplnil lázeňskými budovami.

Se Šimsou, jenž lázně v roce 1901 odkoupil, si Welz zřejmě padl do oka. Oba byli činorodými muži, oba se zajímali o širší společenské souvislosti toho, co dělají, a oba zřejmě chtěli pozvednout obec i sebe. Z jejich kontaktu tak nevzešel jen vzájemný obchod týkající se sanatoria, ale i jedna déle trvající aktivita.

„Šimsa je duchovním otcem Lesního divadla, které se nacházelo kus dál v lese směrem k Novodvorské (dnešnímu sídlišti Novodvorská, pojmenovanému podle stejnojmenné ulice, jež získala jméno po osadě Nové Dvory, pozn. red.) - on našel místo a přesvědčil majitele lesa Tomáše Welze, že se tam má udělat přírodní divadlo,“ upozornil Deník Alois Sečkár.

Toto divadlo vzniklo za Šimsova finančního přispění v roce 1913, provozoval je Sokol Krč a hrály v něm ochotnické i profesionální soubory. Prvním představením se stala pohádka pro děti Princezna Pampeliška, kterou s ochotníky nacvičil a sehrál také sám Šimsa. Do doby, než bylo divadlo v roce 1951 definitivně uzavřeno, se v něm odehrálo více než 600 představení. Patřilo mezi nejkrásnější lesní divadla u nás, jeho areál měl tři vstupní brány s věžičkami a řadu zděných i dřevěných staveb. V době své největší slávy ve 20. letech bylo schopné pojmout až 5,5 tisíce diváků.

Komunistický režim bohužel neměl na jeho dalším provozování zájem a v roce 1958 nechal zchátralé objekty divadla zbořit. Do dnešních dnů se dochovaly jen zbytky lavic, betonová nápovědní budka se schůdky, jedno z přístupových schodišť a zbytek zdi při bývalém můstku přes potok, který divadlem protéká.

Luxusní sanatorium

Šimsova podnikavost a činorodost  se projevila i po zakoupení lázní, které začal prudce rozvíjet. Zprvu tu provozoval ústav pro psychicky nemocné ženy, což odpovídalo jeho předchozí praxi, po osmi letech se však zaměřil na movitější klientelu, pro niž otevřel „Sanatorium pro léčbu chorob vnitřních, zejména nervových“.

S pomocí architekta Černého dal celému areálu luxusní podobu. Prostor mezi jednotlivými vilami vyplnil krajinářský park, v němž přibyly altánky i skleníky, nechybělo velké hřiště ani tenisový kurt, ve vybavení budov se objevily nové tělocvičny, letní i zimní bazén, čítárna s velkou knihovnou, herna společenských her, kulečník, dva kuželníky, dva klavíry a další vymoženosti. Vše mohlo sloužit až 80 pacientům.

Všechno Šimsa náležitě propagoval ve vlastních brožurách a hodně pozornosti věnoval i medializaci v tisku. "Veselá mysl půl zdraví. Život v sanatoriu je rodinný, příjemný a srdečný. Pořádají se večírky hudební, taneční, recitační a divadelní, poučné přednášky se světelnými obrazy, společenské hry a podobně," píše se v jedné z těchto brožur.

Nadstandardní péče si mohli užít pacienti i při samotné léčbě, která zahrnovala všechny možné módní i nákladné terapie (solné lázně, elektroterapie, kyslíkové a horkovzdušné terapie i jiné).

Základem však byla naprostá abstinence pacientů. „Není vůbec žádná náhoda, že v knize Josefa Váchala Krvavý román je postava doktora Řimsy, který má sanatorium pro léčbu alkoholismu (de facto totéž, co bylo v Krči),“ řekl Deníku Sečkár.

Šimsa a Váchal byli opravdu přátelé  a inspirovali se navzájem. Zatímco Šimsa vydával propagační pohlednice s protialkoholní tematikou, jež vycházely z Váchalových kreseb z cyklu „Kolo zla“, Váchal zase zparodoval v Krvavém románu jeho sanatorium „Vita Nova“ („Nový život“) coby sanatorium „Mors Vetera“ („Stará smrt“) a uvedl do něj postavu šíleného psychiatra Dr. Řimsy, inspirovanou samotným Šimsou. „V jedné z pozdějších kapitol je parodován i Šimsův zájem o spiritismus,“ upozorňuje Sečkár.

Právě zájem o spiritismus, okultismus a nadpřirozené jevy vystoupil v Šimsově životě do popředí po první světové válce, kdy se mu nepodařilo obnovit předválečnou slávu sanatoria. „Běžně se uvádí, že sanatorium zavřelo za války (v roce 1916), ale v Národních listech je inzerát ještě v květnu 1919, kdy se do sanatoria zve na akci Českého svazu abstinentů. Každopádně brzy na to Šimsa areál prodává za symbolickou jednu korunu,“ uvedl pro Deník Sečkár.

close Novější snímek při pohledu na hlavní budovu od vjezdové vrátnice. Někomu může připadat povědomý díky filmu Učitel tance, který byl natáčen právě tady info Zdroj: Se svolením Aloise Sečkára, krc-historie.cz zoom_in Novější snímek při pohledu na hlavní budovu od vjezdové vrátnice. Někomu může připadat povědomý díky filmu Učitel tance, který byl natáčen právě tady

Muž mnoha aktivit, vymyslel slavnou kápézetku 

Nedá se přitom říci, že by útlum podnikatelských aktivit nějak utlumil zcela mimořádnou Šimsovu činorodost. Jeho zájem se však přenesl k jeho ostatním aktivitám: k poblikační činnosti, k zájmu o skauting a také k vysvětlování různých okultních jevů, o něž rostl v prvních poválečných letech mezinárodní zájem. Přitom platí, že ve všech těchto činnostech byl Šimsa vysoce nadprůměrně produktivní.

„Šimsova publikační činnost byla fascinující, je autorem několika stovek publikací (článků, knih, brožur, letáků, plakátů, propagačních filmů) se závislostní, zejména protialkoholní tematikou. Psal jak do ryze odborných časopisů (Časopis lékařů českých), tak do abstinenčně orientovaných periodik populárně naučných (‚Protialkoholní revue‘, ‚Blaho lidu‘, ‚Zdravotnické rozhledy‘, ‚Nová kultura‘, ‚Vyšší národ‘). Vedle toho se publikačně i organizačně angažoval v řadě dalších institucí,“ píše v práci „MUDr. Jan Šimsa – průkopník léčby závislostí a psychoterapie v Čechách“ P. Popov.

Šimsovo působení v Junáku, tedy české skautské organizaci, bylo neméně intenzivní a významné. Šimsa byl v Junáku činný hned od jeho založení Antonínem B. Svojsíkem v roce 1914. Jeho existenci podporoval, odborně zaštiťoval a propagoval jeho činnost. Byl členem reprezentativního autorského kolektivu nejvýznamnější knihy českého skautingu „Základy junáctví“ (1912). Do knihy, redigované Svojsíkem a označované za „Bibli českých skautů“, napsal kapitolu „Hlavní pravidla zdravovědy“, obsahující mimo jiné podkapitoly „Varuj se opojných nápojů!“ a „Nekuř!“.

Po vzniku samostatného Československa a po novém pojmenování Junáka coby Svazu skautů Republiky československé koordinoval spolupráci tohoto svazu s českým abstinentním svazem při propagaci abstinence. Podílel se na spolupráci Svazu skautů a Masarykovy letecké ligy. Psal metodické materiály pro „skautskou lesní školu“ pro přípravu skautských vůdců.

„Šimsa je také považován za duchovního otce ‚krabičky poslední záchrany‘ (KPZ). Do skautského časopisu ‚Vůdce‘ napsal roku 1928 článek ‚Výzbroj‘, ve kterém uvádí, co by měl mít každý skaut při cestě do přírody s sebou: sirky, dva metry provázku, malé šití, špendlíky, peníze, poštovní známku, křídu na značkování, dva gramy prášku proti bolestem a obvaz. Článek si přečetl skaut a spisovatel Jaroslav Foglar – ‚Jestřáb‘ (1907–1999) a na okraj článku si připsal poznámku ‚do plechové krabičky‘. Nápad si osvojil a návod na ‚KPZ‘ v roce 1935 publikoval ve svém časopise ‚Mladý hlasatel‘,“ tvrdí Popov.

close Pohled do lázeňského bazénu info Zdroj: Se svolením Aloise Sečkára, krc-historie.cz zoom_in Pohled do lázeňského bazénu

Popisoval pozorování českých poltergeistů

Ani v oblasti okultních disciplín Šimsa nezahálel. Už v roce 1919 vydal sedmistránkový spis s názvem „Suggesce Hypnosa Čtení myšlenek“, v němž se kromě sugesce a hypńozy zabýval otázkou jasnovidectví. Uveřejnění publikace zdůvodňoval tím, že se ho na tuto činnost dotazuje stále více lidí a že by rád vysvětlil jednotlivé pojmy.

Svou práci záhy rozšířil a v roce 1920 vydal spis „Suggesce a hypnosa v dějinách národů“, v němž reagoval na to, že zájem o sugesci a hypnózu roste celosvětově, a to v souvislosti se sílící popularitou okultismu, spiritismu a mystiky. Šimsa se sice na jedné straně snažil svou prací proti nejrůznějším pověrám a šarlatánství brojit – na druhé, jak upozorňovali někteří jeho kritici, jim ale možná začal sám trochu podléhat.

V roce 1927 pak vydal další práci, nazvanou „Záhadné zjevy mediální“, která je z pohledu „tajemna“ nejzajímavější. Reagoval v ní totiž na vlnu pozorování podivných jevů, jež u nás byly v tom roce zaznamenány a pro něž se mezinárodně vžilo označení „poltergeist“.

„Roku 1927 se v československém tisku objevují zprávy o záhadné spršce kamenů v Kotrbachu, ve Viničných Šumicích, v Košťanech a v Mikulově. Deště kamení popisoval v Českém slově a nakonec i v publikaci Záhadné zjevy mediální psychiatr Jan Šimsa,“ uvádí v knize „Poltergeist a čtvrtá dimenze“ její autor Karel Wágner.

Šimsa tak například zaznamenal to, že v Kotrbachu začaly kameny létat do místnosti vodorovným směrem skrz zavřené dveře, „jako by se přitom vynořovaly z mlhy a jejich tvar a vzhled nebyl zpočátku zcela zřetelný, jejich dotek čehokoli působil velmi lehce, na zem však dopadly jako skutečné těžké kameny“. Zmiňoval se také o tom, že když ty kameny zvedneme ze země, jsou teplé, což je znakem, že prodělaly nějakou chemickou reakci nebo byly zahřáty jistou energií.

Wágner k tomu podotýká, že u všech případů, jež líčil Jan Šimsa, ale i mnozí jiní pozorovatelé kdekoli ve světě, nebyl nikdy nalezen žádný pachatel, do místnosti nelétaly jen kameny, ale třeba i brambory nebo docela obyčejná bota, která v jednom případě prošla oknem, aniž by ho porušila, kusy cihel, betonu či omítky, drobný štěrk nebo písek, a většina těchto předmětů se zpočátku pohybovala vodorovně, pomalu a zpravidla nenapáchala žádnou škodu. V některých případech prý začaly kameny padat uvnitř místnosti přímo ze stropu, aniž by v něm byla jakákoli skulina, a při svém pádu občas měnily směr.

„Možná je to přírodní, dosud nevysvětlený jev“

Šlo o duchy, o hromadnou sugesci, nebo o nějaký dosud nevysvětlený, ale přirozený fyzikální jev? Wágner se přiklání k poslednímu možnému vysvětlení a argumentuje, že některým projevům poltergeista ve sledované místnosti může předcházet například nezvyklé proudění vzduchu, v jehož důsledku začnou uzavřeným prostorem poletovat malé, kulovité objekty (nejlépe viditelné na záběrech kamer s nočním viděním) nazývané orby.

„Fenomén poltergeist bývá v obecném povědomí spojován s existencí duchů, nečistých sil, démonů a podobně. Kdo tedy nevěří v existenci bytostí z jiného světa, nehodlá  zpravidla uvěřit ani v existenci fenoménu zvaného poltergeist. Ačkoli už na konci 19. a začátkem 20. století dospěla celá řada badatelů při pozorování tohoto fenoménu k závěru, že ‚řádění poltergeista‘ nemá nic společného s existencí duchů či nečistých sil,“ píše Wágner. Poltergeist má podle něj smůlu v tom, že nikdo neumí předpovědět, kde a kdy ho bude možné pozorovat, a vědci neumí vyvolat takové jev uměle, protože neznají všechny jeho znaky.

„Je tomu hlavně proto, že fenomén zvaný poltergeist představuje jev spontánní, tedy samovolný, vyvstávající bez nám zjevných vnějších příčin, jako tomu někdy bývá u fyzikálního samovznícení,“ tvrdí Wágner.

Na druhé straně, fakt, že řada hlášení o poltergeistech, o nichž Šimsa psal, se vztahuje právě k onomu roku 1927, svědčí spíše pro hypotézu, že šlo o tehdy populární téma, které právě vzrušovalo představivost lidí, kteří pak mohli hlásit výskyt tajemných létajících předmětů i tam, kde žádné nebyly.

Definitivní odpověď na otázku, jak to vlastně bylo, se asi už nikdy nedozvíme. Jan Šimsa zemřel v roce 1945 a s sebou do hrobu vzal i tajemství, jak moc věřil ve skutečnost jevů, které tak detailně popisoval.