Končí nadšení a začíná únava. Přibývají problémy, komplikace, život by se rád vrátil do starých kolejí, ale ono to tak úplně nejde. Nejde, protože za rohem je válka. Největší a nejbližší, jakou generace těch, kterým je pod padesát, za svůj život zažila.

Ano, byl tu Irák, Afghánistán, Sýrie, Islámský stát, kdysi dávno Bosna, bojuje se v Jemenu. Ale nikdy to nebylo tak blízko. Byla tu v roce 2008 Gruzie, v září před půldruhým rokem druhá válka o Karabach, osm let se bojovalo u Doněcka, osm let je Ruskem okupován Krym. Ale nikdy to nebylo tak blízko.

Nikdy, snad s výjimkou teroristů Islámského státu to nebyla válka, která by byla vedena proti nám. Válka, v níž jsme téměř jednou z válčících stran. Vedlejším, nebo možná dokonce tím skutečně hlavním cílem agresora, kterým je Rusko, ničivá jaderná mocnost. Pohrobek říše zla, jak kdysi nazval SSSR americký prezident Ronald Reagan.

V novou říši zla zmutovalo Rusko v čele s Vladimirem Putinem. Je to o to horší, že na rozdíl od Sovětského svazu, o němž si lidí ve svobodné části světa dělali iluze jen během několika válečných let, je putinovské Rusko nádor roky živený našimi penězi, investicemi, naší nevšímavostí a podceňováním toho, co se tam dělo.

Luboš Palata
Válka a mír

Nechali jsme Rusko přepadnout Gruzii, vzít si Krym, okupovat Donbas a nedělali jsme skoro nic. Teď, když Putin bezdůvodně přepadl Ukrajinu, jsme se konečně probudili.

Dost na to, aby ani po třech týdnech Putin nevyhrál. Avšak příliš málo na to, aby prohrál. Ale i toto naše vedení války s Ruskem „do posledního Ukrajince“ začíná něco stát. Živobytí pro čtvrt milionu ukrajinských žen a dětí, zbraně a miliardy pro Ukrajinu na vedení války, drahý benzín, nedostatkový plyn, ztracené investice v Rusku. Nejsme přitom na konci, ale jen na začátku. Musíme však vydržet, musíme ještě v úsilí zadržet Putina přidat. Musíme vydržet, jinak přijdeme o všechno. Jako ti, které má Rusko na seznamu hned za Ukrajinou.