V dojemně lidských příbězích válečných běženců se objevil rušivý tón. Moravskoslezský hejtman Vondrák mluví věcně o některých z nich, kteří kradou a ničí ubytovny. Je jich výrazná menšina. Jsou to z valné části „maďarští Romové“, zvyklí kočovat mezi Maďarskem a Ukrajinou. Ale ta či tak, máme najednou problémové uprchlíky.

I v příbězích nezištné pomoci našinců se objevil jistý nesoulad. Někteří si stěžují na to, že Ukrajinci mají víc výhod, než by měli mít. Například dopravu, zoo a památky zdarma. Český člověk, byť chudý jako kostelní myš, musí platit jako mourovatý. Další si zas všímají toho, že někteří Ukrajinci přijeli v drahých autecha bydlí ve slušných hotelích. (Jako by se válka bohatších netýkala).

Martin Komárek.
Jako by covidu nebylo

Jsou to zatím okrajové jevy, ale vláda by si jich měla všímat a řešit je, jinak budou přinášet větší a větší potíže. Politici si musí uvědomit dvě věci: Česko se přes noc nestalo zemí velkorysých obětavých lidí. A Ukrajina nebyla před válkou vzorovým demokratickým státem plodícím jen ušlechtilé bytosti. Vzpomeňme, že před pár lety se drtivá většina Čechů hlásila k politice nula uprchlíků. A nezavírejme oči ani před tím, že Ukrajina byla jen částečně funkčním státem, kde měli značný vliv oligarchové a bohužel i mafie.

Putinova agrese, hrdinství a utrpení Ukrajinců, nebývalá vstřícnost Čechů tyto věci přehlušily. Píše se historie, na kterou můžeme být hrdí. Je však jisté, že do budoucna bude soužití se stovkami tisíc nově přišedších přinášet trab-le. Teď, dokud je vlna solidarity ještě vysoko, je potřeba obtíže předvídat a hledat způsoby jejich řešení.