Kliknutím zvětšíteJedním ze znaků naší pozdně západní civilizace je i to, že smrt je pro nás vzácná. Tím pádem máme prostor citově i myšlenkově se jí v každém jednotlivém případě zabývat. Když ve zprávách před několika lety proběhla reportáž o studentovi, kterého duševně nemocná žena usmrtila nožem přímo ve škole, všechny nás to sebralo. Mě taky – samozřejmě. Hned jsem si představil svého syna studenta.
Martin Vopěnka
je spisovatel a nakladatel
Během pandemie covidu se ukázalo také to, že jsme smrt před svými zraky skryli tak dokonale, až jsme přestali být schopní stanout jí tváří v tvář. Na jednu stranu bylo nesmírně humánní, že jsme byli připraveni raději zmrazit celou společnost, než abychom si připustili možnost, že několik desítek tisíc většinou již nemocných seniorů zemře. Na druhou stranu to však svědčilo i o naší nepřipravenosti se se smrtí setkat. Řekněme si upřímně, že dokud si smrt chodí pro ty nejstarší, je to vlastně v pořádku – znamená to, že svět není naruby. Svět je naruby, když si smrt začne chodit nejprve pro mladé.
A to se děje právě teď – na bojišti na Ukrajině. Nedávno zveřejněné číslo možných 50 tisíc mrtvých ruských vojáků (ačkoliv údaje se různí) je na poměry Evropy 21. století naprosto šílené. Je to například celá Jihlava. Takový rozsah má ta smrt, a není nejmenší pochyb o tom, že ten, kdo je do války poslal, je odporný válečný zločinec. A co teprve oběti na ukrajinské straně – často civilisté, celé rodiny, ale samozřejmě i ukrajinští vojáci bránící svou vlast.
Musím přiznat, že jako pozorovateli tohoto šíleného konfliktu mne každá zpráva o ruských obětech potěší. Fandím totiž ze všech sil Ukrajině a poslal jsem jí i peníze na zbraně.
Jenomže přece jen, alespoň občas bychom si měli uvědomit, že tohle není hokejové utkání. Tohle jsou lidské životy. Představme si tedy místo čísla z bojiště stejný počet hrobů v řadě po čtyřech metrech od sebe. Taková řada by vedla z Prahy až do Brna. A další zase zpět na ukrajinské straně. A u každého hrobu plačící máma, táta, někdy sourozenci, někdy děti… Tak nezměrná kalvárie utrpení to je.
Proto nikoho ani na chvíli nesmí napadnout, že by lidé jako Putin, Lavrov, Peskov… měli své životy dožít bez trestu. Nikoho ze západních politiků nesmí ani na okamžik napadnout hledat s nimi politické řešení. A my všichni, kteří fandíme Ukrajině v jejím hrdinném boji, musíme přesto pocítit i lítost za většinu zabitých na straně nepřítele. Tedy samozřejmě jen za ty, kteří nemučili, neznásilňovali a nestříleli do civilistů. A věřím, že jich je většina – zneužitých kluků bez patřičného rozhledu a vzdělání. Teď jsou zatím jen čísly ve válečných statistikách. Ale až tahle válka skončí, za nějaký čas se z nich opět stanou lidé – nešťastné oběti.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
100
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
