V prezidentské roli měl ale Zeman podobné manýry nechat za dveřmi. Nemusel ustupovat z politických pozic a zříci se svého neformálního vlivu, ale za každou cenu měl ctít instituci, jejímž se stal představitelem. To mimo jiné znamená, že musí dodržovat zákony a jít v tomto směru příkladem.

Nedávno mu to znovu připomněly soudy v kauze jmenování profesorů. Zeman nemá rád bývalého šéfa Národní galerie Jiřího Fajta.

Kvůli němu se pustil do avantýry s komickým exministrem kultury Antonínem Staňkem, který Fajta odvolal z funkce, a podal na něj trestní oznámení. Oba kroky byly posléze shledány neoprávněnými. Další políček chtěl Zeman Fajtovi uštědřit nepovýšením do profesorského stavu. Aby to tak nekřičelo, svezli se s ním docenti Ivan Ošťádal a Jan Eichler.

Za Fajta a Ošťádala se postavila jejich mateřská Univerzita Karlova. Spor vyhrála, neboť je výsostným právem akademických orgánů posoudit kvality profesorských kandidátů. Prezident má dbát na formální čistotu procedury, ale do jejího obsahu zasahovat nesmí.

V Ošťádalově případu Nejvyšší správní soud rozhodl, že Zeman ho musí bezodkladně jmenovat. Pokud to neudělá, posune ČR mezi země, kde je právní stát jen prázdný pojem. Chce se věřit, že o takový odkaz nebude stát ani Miloš Zeman, jemuž jsou jinak názory plebsu ukradené.