Smějeme se tomu, že ministr Arenberger slavnostně ruší roušky, které už venku nikdo nenosí. A tomu, že váhá s otevřením zahrádek, když u „výdejních okének“ (ten termín vejde do dějin) posedávají mraky lidí. Paradoxně ministr činí dobře. Úzkostlivá opatrnost v rozvolňování je jedním z důvodů, proč můžeme očekávat události příštích týdnů se střízlivým optimismem.

Jaké jsou ty další dva? Pozvolný, leč stálý pokles počtu nakažených a poměrně strmý pád počtu těch, kteří se musí léčit v nemocnici. Tento pokles se nezastavil, ani když se lidé spontánně rozhodli, že roušky venku jsou k ničemu. Ani tehdy, když se žáci částečně vrátili do škol. To by mohlo napovídat, že epidemická vlna pomalu vyčerpá svou energii.

A pak jsou tu velká očkovací centra, která mají konečně dostatek vakcín. Jejich návštěvníci se shodují, že jsou vedena profesionálně. Objednat se je snadné, pokud máte přístup k internetu. Čekání na termín je krátké. Na místě je člověk vlídně posunován jako výrobek na běžícím pásu. Ani se nenaděje a je venku naočkován.

Martin Komárek.
Stavění svobody

Všechna tři okna do naděje ale mají háček.

Opatrnost: Vláda už dvakrát ukázala, jak snadno podléhá pokryteckému volání po „svobodě“ na úkor ochrany životů. Blíží se volby, kampaň je už teď krutá. Co když se kabinet znovu rozhodne sbírat body překotným otevíráním?

Pokles případů: Mezi kraji jsou hodně velké rozdíly. Ohniska v okresech nejsou izolovaná. Světem se ženou nové mutace koronaviru. Hranice máme sice přivřené, přesto jimi mohou snadno proniknout.

Očkování: Centra sice spanile jedou, praktičtí lékaři však nemají dost vakcín. Tisíce seniorů, kteří se přihlásily k nim, tedy nejsou chráněny. A druhé nebezpečí: Očkovacích látek bude dost, ale „nebudou lidi“.

Všechny háčky se ale dají řešit a není k tomu potřeba víc než dobrá vůle. Sázet na ni u politiků je vždy těžké. Teď však je řekněme sedmdesátiprocentní naděje, že ji po řadě katastrofálních selhání mají.