Výpravy zpět, aneb co se psalo 133

Hlavňovice

Obec cca 10 km západně od Sušice na půli cesty do Běšin. První písemná zmínka pochází z r. 1428. Dominantou obce je kostel sv. Jana Nepomuckého (1799-1808). Na východě na konci vesnice najdeme jednopatrový barokní zámek v havarijním stavu, který dělá obci ostudu. Pod Hlavňovice patří neuvěřitelných 14 dalších malých vísek. Zámek byl více než 300 let v držení rodu Koců z Dobrše. Z tohoto rodu pocházela Maria Valeria, která byla provdána za Othmara z Pelikana, a od r. 1905 jí patřil tento zámek (od r. 1918 synovi Ottomarovi). V r. 1946 byl jeho majetek znárodněn a on se vystěhoval do nedalekých Bavor. Pelikan se odmala bál hromů a blesků. Bylo to osudné. V exilu ho totiž zabil blesk.

I zde můžeme z dávné historie najít příběh (pověst) o velké lásce, která se tak nějak „nevešla" do tehdejších společenských norem. Říkáme tomu  nerovný vztah. Zdejší zámecký pán Inocenc Anton Kotz (1769-1835) se bezhlavě zamiloval do prosté dívky Teresie Chalupské z nedaleké vesničky Suchá Nebylo to jen tak, ale přesto se vzali a z chudé dívky se stala zámecká paní. Měli spolu pět dětí a žili šťastně a spokojeně až do smrti. Ona byla o hodně mladší, a tak svého chotě přežila o celých 32 let. Dalším takovým příkladem, již z „novější" doby, byly dvě dcery Otomara Pelikána, které byly provdány za zdejší dva bratry ze selského rodu Waldmannů. Tady však musím upřesnit fakt, že šlo o majetnou rodinu a také v době nové republiky a že byly zrušeny všechny šlechtické výhody a tituly takže šlo o běžný občanský vztah a sňatek.

Na jednom německém statečku nedaleko Hlavňovic byl začátkem listopadu roku 1886 pořádán panský hon na zajíce, který mohl dozajista smutně skončit. Co se stalo? Jednomu mistrnému střelci vběhl do rány místo zajíce čiperný náhončí. To víte, oko stále na mušce, takže střelec byl „v ráži"… Neopatrný chlapec to „schytal" broky pouze lehkým prostřelením ucha a nosu. A měl takovou radost, že to takhle dopadlo, že dokonce políbil milostivé vrchnosti ze samé vděčnosti, urozenou ruku. Za svoji loajalitu (věrnost) a také jako bolestné dostal, považte, jednu zlatku. Autor dobové zprávy si neodpustil uštěpačnou poznámku, cituji: „Zlaté časy. Ještě před sto lety by za svoji neopatrnost dostal sto ran lískovkou a nyní, když mu urozený pán vypálí celou ránu zaječích broků kolem hlavy, dostane za to ke všemu celou – zlatku".

Pozdvižení na vsi, tak by se dala nazvat situace v Hlavňovicích na podzim roku 1928 a následující zimu. Vše vyvrcholilo 8. a 9. dubna roku 1929, kdy jedenáct místních rozhněvaných žen násilně vniklo do zdejší školy. Ptáte se proč? Správná otázka, ale musím pěkně od začátku. Od prvního září, přesněji od začátku nového školního roku, se „vybavení" školních tříd změnilo. Učitelský sbor s požehnáním místní školní rady přes hlavní letní prázdniny rozhodl, že z průčelí školních místností budou odstraněny kříže, které budou přesunuty na boční stěny a místo nich budou na čestném místě viset státní vlajky. Takové rozhodnutí vyvolalo nelibost místního faráře Punda, jenž se domáhal zrušení tohoto nařízení. Byly prý dotčeny city pravověrných katolíků… Když neuspěl, odmítal učit ve škole náboženství a své srdíčko si „vylejval" v kostele u svých „oveček". Zejména „ženský" byly věrné posluchačky a své reptání přenášely do svých rodin. Během několika týdnů byla celá vesnice rozhádaná a rozdělena na dva nesmiřitelné tábory. Nejhorší to bylo v těch rodinách, které nebyly jednotné ve svém názoru. Revolta vyvrcholila ve výše zmíněných dnech, kdy rozzlobené ženy vzaly spravedlnost „do svých rukou"… Akce se neobešla bez rámusu a křik byl slyšet po celé škole. Důrazně naléhaly na řídícího učitele Emila Nauše, aby kříže vrátil na své původní místo, ale ten jim nevyhověl. Druhý den přišly znovu a ve třetí třídě se jim podařilo výměnu osobně vykonat. V dalších třídách jim v tom ostatní učitelé v čele s předsedou rady Jakubem Tomanem, zabránili. Přestože by se řeklo, že se nic vážného nestalo, byla celá událost vyšetřována a posléze postoupena soudu v Klatovech, který se konal 14. prosince 1929. Hlavňovické ženy dopadly dobře, poněvadž byly v plném rozsahu osvobozeny, jen Barbora Hosnedlová za prokazatelnou slovní urážku dostala trest vězení na dva dny s podmínkou na jeden rok. To se nelíbilo žalobci Karlu Tauschovi a podal zmateční stížnost. Také Hosnedlová se odvolala, neboť to co řekla, nebyla urážka. Celá věc se dostala k Nejvyššímu soudu do Brna a ten nařídil nové projednání. Dne 11. února roku 1931 senát Krajského soudu v Klatovech vynesl nad obžalovanou Hosnedlovou trest pěti neděl zostřený dvěma posty a ostatním deseti ženám byl vyměřen trest čtyř týdnů s jedním postem. Všechny tresty byly podmíněné na jeden rok. Tak to vidíte, když už soud musí vyvinout nějakou práci, tak holt trest musí za něco stát…

Ivan Rubáš