Drslavice

Obec cca 5 km severozápadně od Klatov. Také tam žil za světové války psychicky narušený mladý muž, nějaký Ondřej Vít. Začátkem ledna roku 1915 přišel na městský úřad do Klatov a chtěl povolení prodávat na tamním trhu. Žádal o nějaké pěkné místo, protože údajně koupil za dobrou cenu několik vagónů másla a chtěl ho klatovským občanům levně prodat. Taky nabízel větší finanční obnos ve prospěch chudých. Velitel policejní stráže Hueber zpozoroval, že mladík není zdravé mysli, peníze nepřijal a vyzval mladíka, aby přišel zítra na náměstí, že mu místo k prodeji ukáže. Že se nedostavil netřeba povídat. Dostavil se však 16. ledna stejného roku na nádraží, kde ztropil výtržnost a musel být násilím dopraven na policejní stanici. Tam už věděli, koho mají před sebou, takže Víta nejprve uklidnili a pak poslali pro rodiče. Ti si ho nakonec odvezli domů. Vít byl obchodním příručím a pokud neměl záchvat šílenství, byl vcelku normální. Jenže takového člověka musíte hlídat, protože nikdy dopředu nevíte, kdy ten zkrat nastane.

Tupadly

Vesnice nedaleko Klatov severozápadním směrem. Bydlel tam kdysi Josef Marek, který koncem srpna roku 1917 již nějakou dobu pozoroval, že se mu z pole ztrácely brambory. Nachyloval se čas „vybírání" a ve válce byl „každej brambor dobrej". Začal více hlídat a několikrát denně zašel k poli. Dopoledne 30. srpna již zdálky uviděl dvě postavy. Jedna byla v pokleku a dobývala brambory do připraveného pytle a druhá stála nad ní a obhlížela okolí. Marek přidal do kroku a snažil se být nenápadný. Když přišel na kraj pole na necelých deset metrů, tak začal neznámým nadávat do zlodějů. Chvilku se strkali, ten starší s tím pytlem se mezitím vzdálil do bezpečné vzdálenosti a mladší ho po chvíli následoval. Ještě na Marka křičeli: „Ty nám h… uděláš, my jsme z Plzně." Při pranici spadl jednomu zloději z hlavy klobouk, který Marek odnesl na četnickou stanici a vše nahlásil. Četník ve své pečlivosti klobouk pořádně detailně prohlédl a světě div se, pod podšívkou našel inkoustovou tužkou napsanou adresu majitele klobouku, pro případ, že by klobouk někde zapomněl. Nebo kdyby mu někdo klobouk ukradl. I zloděj brambor měl smysl pro pořádek a obával se druhých zlodějů. Když za ním přišel četník s kloboukem v ruce, tak vůbec nezapíral. Proti takovému důkaznímu kalibru nemohl nic namítat. Já však s odstupem času namítnu malinkou připomínku. Byla válka, byla bída, byl hlad a i slušní a spořádaní lidé prováděli věci, které by jinak nedělali. Však my to také na vlastní kůži za pár let poznáme…

Ivan Rubáš