Hejná

O této obci na pravém břehu Otavy nedaleko Horažďovic se hlavně psalo ohledně pověsti o Půtově opici, která utekla svému pánovi z rabského hradu. Tu si místní „spletli" s čertem a honili ji tak dlouho, až ji uštvali a zabili. Když se Půta vrátil z cest zpátky na Rabí, tak mu ji vítězoslavně přinesli. Ten poznaje v mrtvém čertu svoji opici, rozčílil se nad nevědomostí Hejnských a nakázal na „věčné časy" nazývat obec „Bláznivou Hejnou". A jako trest nařídil zvláštní „vopičí daň". Tu místní odváděli ještě skoro 200 let po jeho smrti…

Jiná, dnes již zapomenutá, příhoda se stala v této obci v 2. polovině 19. století, tak jak nám ji zaznamenal Šumavan ze 14. února roku 1885. A o čem byla? Byla o svatém Filipovi, který Hejnským utekl z oltáře. Jistěže si to nedovedete představit, takže pěkně od začátku. Místní kostelník připravoval kostel na pouť a jelikož „smejčil" pavučiny vyloženě jednou do roka, tak měl co dělat. Chvátal a přitom nešťastně zavadil o sochu svatého Filipa, kterému byl, společně se svatým Jakubem, kostel zasvěcen. Dřevěná socha, která už byla stářím celá ztrouchnivělá a červotočem prolezlá, se dopadem na zem rozbila na mnoho kousků. Když to kostelník viděl, málem ho trefil „šlak". Co teď? Na opravu nebylo ani pomyšlení. Půjčit si někde jinou? Ale kde, když všude byli Václavové, Janové, Petrové, Antonínové a mnozí další, ale Filipa nikdo neměl. Chudákovi kostelníkovi to v hlavě „šrotilo", až se mu pomalu z uší „kouřilo", když si spásně vzpomněl na kamaráda ševce Štěrbu. Ten se velmi podobal zmíněnému Hejnskému Filipovi a mnozí si ho proto dobírali. Zašel za ním, vše mu pověděl a slíbil mu půlku svojí odměny, když mu pomůže. Štěrba neodmítl, přišlo mu vhod, že si něco vydělá, a tak si plácli. Za dva dny se otevřel slavnostně „vyštafírovaný" kostel přicházejícím poutníkům a na oltáři stál krásně upravený svatý Filip. Kostelník si u dveří s každým popovídal, ale stále házel „očko" směrem k oltáři a hlídal situaci. Půlden uběhl jako voda, za chvíli měla proběhnout slavnostní bohoslužba a jelikož nikdo nic nepoznal, zdálo by se, že vše dopadne dle kostelníkova plánu. Jenže hodinu před mší přišlo z nenadání mnoho přespolních lidí, kteří přinesli hodně svíček a ku slávě oslavence je zapálili a svatého Filipa jimi obložili. Když už na podstavci nebylo žádné místo, tak několik horlivých babek nalepily svíčky svatému Filipovi přímo na sandále. Statečný Štěrba stál pevně jako „dřevo", ani nemrkl a mše mohla začít. Farářovi se pouť líbila, a protože bylo hezké počasí a přišlo hodně lidí, tak kázaní své malinko protahoval a užíval si plného kostela. To se však nelíbilo Štěrbovi, protože z hořících svíček na jeho nohách začal odkapávat horký vosk. Na počátku poškubával jen nohama, pak křivil tvář bolestí a zatínal zuby, a když už ho doopravdy začaly dohořívající svíčky nesnesitelně pálit, skočil dolů z oltáře a pelášil ke dveřím. V tu ránu bylo v kostele „boží dopuštění". Někteří poutníci klekali a prosili svatého Filipa za odpuštění, někteří volali, aby jim neutíkal, někteří se křižovali a spatřovali v tom zlé znamení a někteří dokonce omdleli a padali na zem jako špalky dřeva… Lidé, co stáli venku, viděli svatého Filipa běžet k Štěrbově chalupě, a tak se tam všichni s farářem v čele vypravili. Ve světnici spatřili nebohého Štěrbu, jak si dával na popáleniny obklady, a tak poznali záměnu. Kostelník měl co vysvětlovat, hlavně faráři, ale nakonec lidé z toho měli „psinu". No, řekněte sami, musel to být překvapující zážitek…

Číhaň

Z této obce údajně pocházel jistý Josef Rendl, který se 10. srpna roku 1885 vydal se svojí ženou, dětmi a dalšími lidmi podobného osudu na cestu za prací do nedalekých Bavor. O tři dny později se dostali až k Ambergu, kde se poblíž lesíka usadili. Nedaleko byl hraběcí mlýn a v něm pracoval 50letý pacholek, nějaký Hanz Lankes. Ten, když uviděl, že cizí „přivandrovalci" trhali lískové oříšky, dostal vztek a děti vyhnal a Rendlovi sprostě vynadal. To však nebylo všechno. Po odpočinku se skupina Čechů vydala na další cestu do Niederumlsdorfu, ale museli jet s vozem přes dvůr mlýna. Tam opět vznikla nějaká hádka s jiným německým pacholkem, do které se aktivně zapojil výše zmíněný Lankes. Beze vší příčiny vzal rozporku a tou uhodil Rendla tak silně do břicha, až klesl na zem. Potom začal se svými druhy honit další členy skupiny, ale nikoho nedostihl. Ze vzteku, že všichni utekli, vyřídil si to s pomalým Rendlem ještě jednou. Nepomohl pláč ženy, ani prosby dětí, Lankes zasadil Rendlovi rozporkou další rány, ale tentokrát přes záda a hlavně do hlavy. Nebohého Rendla v bezvědomí dopravili do nemocnice v Siegenburgu, kde o dva dny později (15. srpna) v krutých bolestech zemřel. V Ambergu 30. října proběhl soud, který sice Lankese uznal vinným, ale do vězení ho poslal jen na 16 měsíců… Říkám to stále, lidský život u soudu většinou moc velkou cenu neměl… A ve válce dvojnásob…

Ivan Rubáš