Výpravy zpět aneb co se kdysi psalo - 112

Těšetiny

Vesnička cca 8 km jihovýchodně od Klatov na staré cestě z Mochtína do Kolince. Leží na západním úpatí hory Drkolné (729 m n. m.) a tento „stoupák“ jistě znají všichni řidiči. V obci zachována tvrz (dnes dům).

I tady byly požáry dřevěných objektů docela běžné. Jeden takový se popisuje ve starém Šumavanu, kde se uvádí, že 3. července roku 1876 cirka kolem druhé hodiny noční vypukl požár ve stavení Františka Kloudy. Díky rychlé pomoci zdejších dobrovolných hasičů se podařilo nejen obytné stavení z větší části zachránit, takže bylo stále obyvatelné, ale i veškerý movitý majetek vynést ven, takže jen stodola se zásobou sena z letošní sklizně a střecha nad maštalí popelem lehly. Větší újmu utrpěli obyvatelé. Jeho manželka a dva a půl starý synek utrpěli značné popáleniny. O dítěti se zezačátku ani nevědělo, kde je, poněvadž bylo zachumlané v peřince a bylo náhodou vyneseno společně s věcmi. Jelikož se později o důsledku požáru nepsalo, tak doufám, že popáleniny nebyly smrtelné, avšak jizvy po nich dotyčným pochopitelně zůstaly až do smrti. Vyšetřováním bylo zjištěno, že oheň úmyslně ze msty založil Kloudům zeť Matěj Šťastný, který byl ještě téhož dne četníky ve Vosí zatčen a dodán k soudu. Škoda byla vyčíslena na 1300 zlatých, ale bohužel Klouda nebyl pojištěný. Na závěr dobové zprávy bylo varovné upozornění, že v celých Těšetinech byl pojištěný pouze jeden člověk. Dneska jsme v tomto ohledu trochu odpovědnější, neboť „sichr je sichr“.

Další zbytečné neštěstí se stalo v následujícím roce 1877, kdy v neděli 21. října uhořela tříletá dceruška pana polesného Stočka. Rodiče si toho dne vyšli do Srbic na posvícení a zanechali třináctiletou dceru doma. Ta měla hlídat svoji mladší sestřičku, ale znáte to, stačí chvilenka nepozornosti a malér je na světě. Odpoledne si vařily kávu a ta starší šla pro něco ven. V tom okamžiku ta mladší, neznaje nebezpečí, šla ke kamnům a klacíkem dloubala do ohně. Jedna jiskra z ohně „přeskočila“ na její šaty a ona začala hořet. Na její pláč sice rychle přiběhla zvenčí starší sestra, plameny uhasila, ale bohužel smrti, která přišla druhý den, nezabránila. Někdy to tak v životě bývá, že vzápětí po radosti následuje smutek. V tom okamžiku je osud nepřiměřeně krutý.
V jednom hospodářském dvoře obsluhoval parní mláticí stroj topič Vácslav Janus. V osudném nestřeženém okamžiku mu uklouzla noha a dostala se do válce stroje. Byla to ohromná síla, protože to nešťastníkovi utrhlo nohu pod kolenem, rozdrtilo koleno, zlomilo stehenní kost a pohmoždilo slabiny. Janus byl sice odvezen do Klatov do nemocnice, ale bohužel se ho nepodařilo zachránit a na druhý den, 8. 3. 1887, zemřel. Je to stále stejné, pokud pracujeme s nebezpečnými stroji, mysleme jenom na práci, na nic jiného.

V Těšetinech žil jistý sadař Matěj Koranda, který se živil již hezkou řadu let prodejem ovoce. Pronajímal si stromy, očesal je a s nasbíraným ovocem jezdil pravidelně na trh do Klatov. Zpravidla, jelikož měl vždycky všechno čerstvé, prodal. Jednou takhle, 17. července roku 1928 přijel na trh s třešněmi. Byly před pár hodinami sčesány, takže byly krásně červené, sladké, šťavnaté, až se samotnému Korandovi na ně sbíhaly sliny. Od brzkého rána se těšil na trh, v mysli tušil „velkej kšeft“. Také skutečnost mu dala za pravdu. Sotva postavil stánek a vyndal zboží, tak se nezastavil. Takovou měl velkou frontu. Sluníčko pěkně svítilo, hřálo, penízky se hromadily, no co vám budu povídat, den jako z pohádky. A najednou „šlus“ (konec).

Před Korandou se objevila policejní revize (kontrola), která doprovázela přednostu klatovského cejchovního úřadu Karla Ježka. Ten okamžitě zkušeným okem poznal, že je s váhou něco v nepořádku. Provedl kontrolu a zjistil, že váhy byly naposledy cejchovány v roce 1924 a hlavně košatinka (nádoba, kam se dávalo ovoce) byla o 1 deko těžší, než na straně, kde bylo závaží. To znamenalo, že kupující byly vždy při každém vážení o jedno deko ošizeni. Byl z toho malér, neboť se věc dostala ke státnímu nadvládnímu a ten žaloval Korandu pro zločin podvodu dle § 197 a § 199 trestního zákona, z něhož se Koranda zodpovídal v úterý 2. října před samosoudcem vrchním radou Hajským. Hájil se tím, že neměl v úmyslu kupující šidit, ba ani o tom neměl nejmenší tušení, a patrně se to stalo tím, že košatinka namokla a tím pádem více vážila. Soudce mu dal zčásti za pravdu, ale přitížil mu fakt, že nedodržel zákonnou povinnost před začátkem prodeje zkontrolovat a vyvážit váhu a také dodaný protokol o kontrole byl přece jenom úřední list. Koranda jen tiše vzdychl: „Když tam bylo tolik lidí a nebyl na nic čas...“ Soudce vynesl rozsudek v délce deseti dnů vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Tenkrát jako dnes, snadněji se kontrolují malí prodejci a živnostníci, ti velcí jsou nepostradatelní... Proto se také říká: „Nechval dne před večerem“ a také: „Moc se netěš“.

Ivan Rubáš