Výpravy zpět, aneb co se kdysi psalo 128

Němčice

Obec cca 12 km východně od Klatov pod západním svahem vrchu „V Obci" (609 m n. m.). První písemná zmínka o starobylé vsi je z r. 993, kdy celý kraj patřil pod břevnovský klášter. Později byla přičleněna ke klášteru u Nepomuku (1145). Od konce 14. století byla v majetku pánů z Němčic a Čejků z Olbramovic. Od r. 1668 byly Němčice pod správou plánického panství. Dodnes se zachovala čtvercová třípatrová gotická věž původní tvrze. V 19. stol. v ní byl dokonce zřízen byt. Dnes je v soukromém držení, avšak nijak nevyužita. Další významnou památku nalezneme nedaleko. Jde o kostel Nanebevzetí Panny Marie z r. 1837. Původní stará stavba z r. 1352 byla zbořena. Staré renesanční náhrobní kameny byly zachovány a zakomponovány do nové stavby. Na hřbitově zajímavá osmiboká kaple Jana Křtitele z r. 1610. Opravovala se v letech 2007 – 2010. Na místní faře uboze dožil klatovský továrník Václav Kusý junior.

Kdysi tady žil jakýsi Kocourek. Říkali mu „veselá kopa", a kde jen mohl, tam si dělal z lidí „dobrý den". I vydal se v pátek 28. března 1884 pěšky do Klatov, kde zrovna byla veřejná dražba vojenských koní,  které se jako vždy sešlo mnoho kupců z celého Pošumaví. Při vydražování jednoho koně „přihodil" také Kocourek pět zlatých. Smůla ovšem byla, že dosavadní suma byla již 95 zlatých a Kocourek chtěl pouze sumu „zakulatit", a tak řekl do „etéru" svých sto… Ostatní kupující se asi zalekli nového nebezpečného konkurenta, který ze začátku nepřihazoval, ale nyní dal všem jasný náznak, že koně koupí za jakoukoliv cenu, takže nikdo z nich již dále cenu nezvýšil a kůň připadl Kocourkovi. Problém nastal, když náš filuta koně nechtěl vyplatit. Byl přivolán četník, který zjistil, že Kocourek má v kapse pouhých pět krejcarů a že doopravdy přihodil „žertem". Kůň byl vydražen znovu a Kocourek za svůj šprým byl odveden do věznice. Domů do Němčic se vrátil až za týden…

V témže roce 9. března  místní divadelní ochotníci uspořádali v hostinci Vácslava Nováka představení, k němuž byl zvolen známý Raupachův obraz ze života „Mlynář a jeho dítě". Výtěžek ze zábavy byl věnován na opravu varhan ve farním němčickém kostele.

Velký poklad našel při kopání díry ve své kolně pod chlívcem začátkem května roku 1903 Václav Úlovec. Jeho hospodářství čp. 2, kdysi patřilo k hospodářskému dvoru patřícímu zemanské tvrzi, takže lze se stoprocentně domnívat, že šlo o majetek tehdejšího pána. Jak se tam dostal, již nikdo nepoví. A jak velký poklad byl? Docela velký. Bylo toho čtyři kila a celý obsah nálezu byly pražské groše. Peníze byly následkem stálého mokra spojeny měděnkou a velkou silou bylo jich několik odděleno, aby se zjistilo, že jsou to první a kvalitní groše Václava II. (?) z kutnohorského stříbra, které jsou mezi sběrateli ceněny a vyhledávány. A kam se všechny rozkutálely? Inu po celé zemi…

Smělá krádež se stala v Němčicích po Vánocích roku 1926. Do bytu 70leté učitelky Elišky Kinštové vlezl neznámý zloděj. Dotyčná bydlela v prvním patře a večer si odskočila dolů k sousedům. Toho využil ten drzý nezvaný chmaták, vlezl do bytu a schoval se v pokoji za postel. Kinštová večer dodělala nějakou tu svojí práci a kolem deváté hodiny šla spát. Zůstala v kuchyni, kde se topilo a když usnula, tak zloděj ve vedlejším pokoji nerušeně „vybíral" věci ve skříních. Kolem jedenácté hodiny se Kinštová probudila a s úlekem zjistila, že vedle v pokoji někdo je. Vzala lampu, rozsvítila a chtěla odejít druhými dveřmi na chodbu. Tam ji překvapil nezvaný návštěvník. Ještě sice stačila zavřít dveře a zamknout, ale zloděj přes druhý pokoj otevřel druhé dveře a na polekanou stařenu vzkřikl: „Dejte mi peníze a já pudu pryč." Celá vystrašená odemkla zásuvku u stolku a dala do ruky zlodějovi 700 korun. Pachatel vzal peníze, ranec s ukradenými věcmi a odešel. Vzápětí Kinštová dupáním na podlahu vzbudila a přivolala Františka Punčocháře a Jana Miksu a všechno jim řekla. Jeden z nich zavolal četníky, druhý se vydal na obhlídku okolí, ale výsledek pátrání byl nulový. Učitelka vyčíslila škodu věcí na 5 324 Kč a jelikož zloděj nebyl vypátrán, tak se musela se vším rozloučit… Ještě štěstí, že jí nebylo fyzicky ublíženo. Věci se dají znovu nahradit, ale lidský život bohužel nikoliv…

Ivan Rubáš