V zádech mi mrazí při každém větším dešti

Její rodina totiž při těchto povodních přišla o střechu nad hlavou. Jejich dům ve Švihově byl jedním z 16, které musely být pro statické problémy zbourány.
„Když začala voda stoupat, nevěnovali jsme tomu žádnou větší pozornost. Na vodu v blízkosti našeho domu jsme byli zvyklí. Měli jsme ji tu i několikrát ročně. Proto, když jsme opouštěli náš dům, nevzali jsme si s sebou skoro žádné věci ani doklady. Jen jsme nějaký nábytek a věci postavili doma do výšky a odešli s tím, že se za několik málo hodin domů zase vrátíme a pojedeme jako ve starých kolejích. Nikdo z nás nečekal, že vše bude úplně jinak. Domů jsme se dostali až skoro za dva dny. Do té doby jsme jen zdáli sledovali zaplavené náměstí, ze kterého trčela jen žlutá stříška telefonní budky. Když jsme se domů dostali, voda byla naprosto všude. Zničeno bylo téměř všechno – nábytek, koberce, skříně, elektronika. Přišli jsme o doklady a všechny papíry. Za několik dnů ale přišla rána největší. Náš dům prý musí být zbourán. Byl natolik staticky narušen, že se pro nás stal nebezpečným. Zůstala z něj jen stará stodola," popisuje hrůzu, kterou prošli, Eva Kojanová.
Tato rodina při povodních přišla téměř o všechno a museli začít znovu od začátku. Do té doby žili u známých.
„Bez pomoci rodiny, přátel, sousedů, vojáků a dobrovolníků by nám bylo asi ouvej. Děti byly malé. Bylo to pro nás všechny hodně krušné období," přiznává statečná žena ze Švihova. Ta dnes prý už strach z velké vody nemá a nevěří, že by se něco takového mohlo znovu opakovat.
„I když jsem optimista, stejně mi mrazí v zádech, když se koryto náhonu vedle domu za dešťů plní," dodala Kojanová.
Rodina Kojanových si svůj nový dům postavila přesně v místech, kde stával ten starý. Jedinou změnou je, že jejich nový domov je oproti tomu minulému značně vyvýšený.