Pouhou minutu jsem se rozhodoval, když mi Pepa Dryje sdělil, že jede do Argentiny cestovat s Dakarem. Jedu taky, vetřel jsem se rychle do jeho plánu a během následující hodiny se pro mě už vyřizovala letenka. V následujících dvou hodinách jsem smířil ženu s tvrdou realitou, že 1. ledna odlétám do Jižní Ameriky.

2. ledna

Parta pěti neopálených Čechů stojí před letištěm Buenos Aires s namoženými koleny a hýžďovými svaly z 15hodinového letu Praha – Madrid – Buenos. Teplota 40 stupňů Celsia a začíná velké dobrodružství. Dobrý vítr, jak nese svůj název tohle město, nám přivál taxikáře, který je ochoten vzít pět lidí do auta i s bagáží.

O hodinu později jsme ubytováni v hostelu dva bloky od náměstí Republika, kde jako obrácený hřebík ční obelisk a kousek od něho startovací rampa Dakar 2009. Po stylové večeři, argentinském steaku, se odebíráme na zahájení nejtvrdšího orientačního závodu rallye na světě. Bohužel boj o místo začíná, je tu s námi ještě tak půl milionu lidí.

3. ledna

Odjíždíme na vnitrostátní letiště v Buenos a odlétáme do Patagonie, kde na nás čeká terénní automobil, který jsme si pronajali. Zní to jednoduše, ale než se auto společně s letenkami vyřídilo, stálo to dost úsilí některých členů naší výpravy. Natáčím si na kameru různé zajímavosti, například že město se nachází na pobřeží Atlantiku.

Po malé chvíli při pohledu na zabarvení vody zjišťuji, že stojíme na břehu delty řeky Parana, která v těchto místech je široká až 60 km a tvoří hranici s Urugvají. Letadlo startuje a my se modlíme s přibližujícími se městskými budovami, že pilot ví, co dělá. Z výšky 9 km sleduji nekonečnou rovinu, tam někde dole vedou první dvě etapy Dakaru: Buenos Aires – Santa Rosa – 733 km, Santa Rosa – Puerto Madryn – 837 km. Pomalu jdeme na přistání na letišti Trelew.

Letadlo přistává v nekonečné pustině na betonové ranveji, kde je pouze jeden barák a parkoviště. Spolu s další stovkou pasažérů se odbavujeme v malé místnosti a vylézáme na rozpálené parkoviště. Opravdu tu na nás čeká terénní vůz s korbou Toyota Hilux, kterého jsme okamžitě jedním přeřekem přejmenovali na Tožota Hulix.

Na první benzíně, kterých je to poskromnu, se ptáme kudy do rezervace tučňáků Punta Tombo. Zjišťujeme, že tady je všechno kousek, asi 170 km rovně a pak 100 km doleva. Na tomto kousku potkáte sam tam nějaké auto, ne však vesnici, natož město. Usínáme pod širákem v pustině vedle cesty při západu slunce. Čas na hodinkách z Buenos – 22.30 hodin.

4. ledna

Po cestě neprojelo během noci jediné auto. Dojíždíme do Punta Tombo a kameru mám stále v pohotovosti. Proběhne rodinka pštrosů, za chvíli stádo lam. Auto necháme na konci cesty, což tvoří osada asi pěti baráčků. Neskutečný křik suchozemských ptáků, kteří loví v moři, je slyšet odevšad. Přecházíme malý horizont a nevěříme vlastním očím. Jsou jich tisíce – jedni chvátají k moři, druzí z moře do pusté trnité krajiny kolem nás. Někteří mají mláďata. Jsou to mláďata, která se narodila zjara, to znamená pro Evropana na podzim, vrcholí tu totiž léto.

Do toho všeho se procházejí stáda lam a modré vlny Atlantiku omývají skalnatý břeh. Teprve teď mi dochází, že jsem hluboko pod obratníkem Kozoroha, že jsem níž než Nový Zéland, Austrálie a že někde v té modré dálavě Atlantiku jsou Falklandy. Teď mi dochází, že nikde není vidět klatovská věž a strážovský kostelík.

V odpoledních hodinách stíháme dojet na poloostrov Peninsula Valdés. Tady na nás čekají mořští lvouni. Na pláži se spokojeně válí stovky obřích obojživelníků, kteří patří k nejlepším potápěčům – na jedno nadechnutí vydrží 90 minut pod vodou a mezi ponorem jim stačí přestávka 2 až 3 minuty. Tyto čtyřtunové kolosy se dokáží potopit do hloubky 1 km. Jeden samec má v harému až 200 samic.

Tady žije jedna z největších kolonií velryby jižní na světě, asi 3600 jedinců, kteří dorůstají do 15 metrů a váží 130 tun. V pozdních večerních hodinách dorážíme do Puerto Madryn, příjemného 60tisícového městečka v Atlantiku, kde je konec druhé etapy Dakaru. Tisíce lidí jsou v ulicích a kolem plotu obřího depa. Podaří se nám proklouznout dovnitř. Obcházíme české týmy, s nimiž se zná Pepa Dryje, a já se mezitím snažím všechno točit z těchto přísně střežených míst.

Hledám moderátora Standu Berkovce, který je tu v roli novináře. Nenacházím ho, ale narážím na Michala Malátného z kapely Chinaski, je tady s Jardou Jindrou, kameramanem a spisovatelem v jedné osobě. Jindra je člověk, který napsal už dvě knížky o Dakaru, je to velký cestovatel. Michal plní funkci fotografa.

Máme štěstí: Spačilův konvoj nás obléká do týmových košil. Od té doby stačí říct czech team a mám s kamerou přístup do všech přísně hlídaných dep, kam nemohou ani novináři, kteří to mají tvrdě zaplacené.

Ještě v noci pokračujeme dál po trati 3. etapy, asi 200 km, abychom měli dobré místo na focení. Usínáme pod širákem u vesničky Telsen. Před spaním jsme viděli štíra, ale únava byla silnější než strach z kousnutí. Někde na trati 1. etapy stále sedí bez helmy mrtvý Francouz Pascal Terry. Byl nalezen po několika dnech pár metrů od motorky.

5. ledna

Malá snídaně na korbě auta, pitnou vodu do batohu a každý sám si vyrážíme najít co nejlepší místo na focení. Marně hledám stín. „Dáš si chlazený pivo?“ Za mnou stojí Michal Malátný vyzbrojen batohem a foťákem. S úsměvem vytahuje dvě orosené plechovky. Pokuřujeme, rozebíráme koncert AC/DC, spaní pod širákem a Rumunsko, na které má Michal dobré vzpomínky z cestování na kole. Naše klábosení přerušuje příjezd prvních motorek.

Zjišťuji, že flek, na kterém stojím, není vhodný pro kameru. Stroje zpomalují kvůli nájezdu na jinou cestu a prach, který letí za nimi, jde přímo na nás. Jiné místo už neseženu, je to tu hlídané armádou.

Odpoledne si dáváme póšo. Původně jsme chtěli hovězí steaky, ale nakonec i kuře je dobré. Vesnice je plná písku z okolní krajiny, asfaltové silnice tady nejsou. V místním lokále by se mohl točit druhý díl Desperáda.

V podvečerních hodinách armáda otevírá trať. Vyrážíme směr Jacobacci, kde je konec dnešní etapy. Po pár kilometrech narážíme na nepojízdné soutěžní auto, které zapřahá Michal Malátný s Jardou Jindrou. Jsou rozhodnuti ho odtáhnout 500 km do depa. Později se dozvídáme, že dorazili až v 9 hodin ráno naprosto vyčerpaní. Když řidič soutěžního auta nevylezl z kabiny ani v cíli, aby odpřáhl lano, kluci chytali nervový kolaps. Vše pochopili teprve v následujících pár vteřinách – byl to vozíčkář.

Kolem pohoří Sierra Nevada a pohoří Apes přes El Cain dorážíme v nočních hodinách do depa, které je umístěno na starém nefunkčním nádraží. Začínám myslet na radu Jardy, když mi přes den říká: Obleč se. Jo, neboj, já nemám problémy s opalováním, odpovídám. Bere mě hrozná zimnice a do toho nepříjemný chladný vítr, který víří písek po celém depu.

Snažím se nachytat nějaké záběry z oprav poškozených strojů. Poslouchám, jak navigátor pan Kalina z posádky Martina Macíka na voze Liaz říká, že museli měnit třikrát kolo a ztratili hodinu času. A koukám na americký tým mechaniků Hummer Monster, kteří vypadají jako hráči metalové kapely, jak svařují přední rameno. Obdivuji na smrt utahané motorkáře, kteří si dávají dohromady Rout Book na další etapu. Ještě v noci najíždíme na další etapu Jacobacci – Neuquén, která má celkem 488 km. Kolem čtvrté ráno usínáme v poušti. Kluci v písku u auta, já na korbě v půjčeném svetru Vény Haška a klepu kosu.

6. ledna

Budím se po 8. hodině a 20 metrů od nás vede trať, kudy právě projíždějí motorky. Kosa hrozná, mám pocit, že jsem na zimní výpravě. Oblékám, co bagáž dá: Dvě trička, mikina, bunda, spodky, plátěné kalhoty. K snídani jsou rybičky v oleji, trocha chleba a voda. Můžu vyrazit lovit další záběry. Kolem mě projíždí Macháček na čtyřkolce, po chvíli se objevují auta a první kamiony.

To je nářez, když vidíte, jak se valí ve skalní rozsedlině na kopci a 150 km/hod se řítí přímo k vám. Míjí mě Tatra Aleše Lopraise, která nás poznává a troubí stejně jako Marek Spáčil s Liazkou. Pár desítek metrů za mnou je skupina místních obyvatel s velkými starými Fordy, mají rozdělaný oheň z nasekaných křovíček a ukazují, abych přišel. Chlapi v kloboukách a s noži u pasu, ženy v pončách se snaží ze mě vypáčit, odkud jsem. Europa republika czeko, vysvětluji.

S jásotem mi dávají Maté, silný čaj, který se pije kovovým brčkem. Také mě zvou na oběd, budou opékat kozu, kterou zrovna porcují na přední kapotě offroada. To se mi hodí, a tak přes tuto domácí argentinskou scenérii točím vozy Dakaru. Celkem zajímavé záběry.

Z deníku Václava Fausta