Růžena Černá oslavila osmdesáté osmé narozeniny

Jak se v tomto požehnaném věku oslavenkyně cítí? „Dobře, zdravíčko mě zaplať pán bůh ještě slouží a tady mě mají všichni rádi,“ říká s úsměvem čtyřnásobná maminka, pětinásobná babička a čtyřnásobná prababička.

Zajímal nás její recept na dlouhé žití. „Co dělám pro dlouhověkost? Jsem stále veselá, ale já především hodně pracovala. Narodila jsem se v roce 1924 v Kydlinech. Tam jsem i vyrostla. Měla jsem šest sourozenců. Ničím jsem se nevyučila, musela jsem pracovat. Doma jsme měli hospodářství. Pracovala jsem na polích, dojila za maminku čtyři krávy, už měla upracované ruce. Vzpomínám si, jak ráda jsem měla čerstvě nadojené mléko. To byla dobrota. Po válce jsme se přestěhovali do pohraničí – do Milenců u Nýrska. Tam jsem se i vdávala. Manžel se jmenoval Jaroslav, byl krejčí, šil v Klatovech u Kubrnátů. Do kostela jsme jeli kočárem, hrála nám kapela Majerové a večer byla tancovačka v Dešenicích v hospodě U Kratejlů. Pak jsme si s mužem koupili hezkou vilku v Milencích. Měli jsme spolu čtyři děti. Nejdřív tři syny, Jardu, Slávka, Mirka, a potom jsem prosila pannu Marii, aby mi už poslala dcerušku, tak mě ji poslala. A poslala mi ji přesně 8. března na MDŽ. S manželem jsme v Milencích žili šťastně 54 let. Oba jsme pracovali v Nýrsku v Okule, doma se starali o děti, zahrádku i nějaká ta domácí zvířata. Měli jsme moc hodné sousedy a spoustu přátel z naší i sousední vsi. Žilo se nám tam krásně a bylo tam často veselo. Letos je to už dvanáct let, co manžel zemřel.“

V Domově pokojného stáří Naší paní v Klatovech žije paní Růženka třetím rokem. „Jsem tady moc spokojená. Starají se o nás moc dobře. V chalupě v Milencích jsem zůstala sama. Můj manžel byl moc hodný. Poslouchali jsme jeden druhého, nikdy se nehádali,“ říká oslavenkyně, která má ve svých osmaosmdesáti letech zájem o všechno. Jaké byly její koníčky? „Moje koníčky byly rodina, zahrádka a vyšívání. Dříve jsem hodně vyšívala, měla jsem ráda ruční práce. To mě moc bavilo. Vyšila jsem tolik obrazů. Teď už nevyšívám, už mě ruce nejdou, ale některé mám v pokoji ještě pověšené“. A čím se paní Růženka baví dnes? „Pokud to jde, chodím každý den do kostelíčka k Bílé věži. V domově pokojného stáří máme také krásnou kapli a pravidelné čtvrteční bohoslužby. Je tu pestrý program. Máme zde ruční práce, tělesné cvičení, cvičení paměti, děti z klatovských škol a ZUŠ nám chodí zahrát, často nám tu hraje Václav Hofman na harmoniku, při tom si zazpíváme, takže o zábavu máme postaráno. Teď se nejvíc těším na rodinu, že přijdou, ráda své děti vidím. Pak se také těším na jaro. Jaro je krásné – jsme pořád venku, chodíme na procházky, sedíme na lavičce a vyhříváme se na sluníčku. Co vám budu povídat. S novým jarem se vždy do člověka vlije nová míza... A co si přeji nejvíc? Hlavně abych měla hodně zdravíčka a božího požehnání,“ říká bělovlasá dáma.

Velká rodinná oslava narozenin paní Růženky se konala v jedné klatovské restauraci. Její průběh nám popsala dcera oslavenkyně, Věra Fleišmanová. „Sešli jsme se s bratry a našimi rodinami. Byli jsme v restauraci, kde jsme měli výborný oběd, zákusek i štamprličku. Dokonce pan vrchní přinesl mamince jako pozornost malý narozeninový ohňostroj. Všichni jsme blahopřáli a maminka se smála a volala: Mám narozeniny!

Jaká byla maminka? Vždycky byla hodná, pracovitá, starostlivá, ale stále usměvavá. Je veselá, ráda zpívá a tančí. Ještě i o Vánocích jsme si spolu zatančili a zazpívali. Maminka má i ve svém věku úžasný hlas. Dlouhé roky zpívala v kostele. Myslím, že právě její optimismus a veselá nálada jí dávají energii.

Samozřejmě je hodně věřící, a to si myslím, že jí dává sílu a to jí drží. Co dělá pro dlouhověkost? Rozhodně není samotářský člověk, ale je přátelská a společenská. Každý den chodí na procházky, někdy posedí s přáteli v oblíbené kavárně u kafíčka nebo decinky vínečka. A pokud vás zajímá její jídelníček? Maminka se v žádném jídle nikdy neomezovala. Jedla všechno, ale nepřejídala se. Vše má ráda a nejvíc miluje život,“ řekla Deníku Fleišmanová.

Hana Sádlíková