Řekne-li se na Sušicku pohřebák, naprostá většina místních jedním dechem dodá: Adámek. Není divu. Majitel sušické pohřební služby Miroslav Adámek (48) je tam totiž s posledními věcmi člověka spjatý už desítky let. Při příležitosti pondělní Památky zesnulých mu proto Deník položil několik otázek.

Dušičky prožívá naprostá většina lidí. Na hřbitov se vypraví i ti, kteří o něj po celý rok nezavadí ani pohledem. Jak ale Dušičky prožívají pohřebáci, správci hřbitovů a jim podobní?

Za prvé pro nás Dušičky samozřejmě znamenají více práce, za druhé pro nás ale také znamenají setkání. Vždyť je to svátek všech funebráků, takže se každý rok u nás v Sušici sejdeme a posedíme. Když říkám my, myslím všechny od fochu, včetně třeba kameníků.

Jak velké procento hrobů lidé o Dušičkách navštíví?

Téměř všechny, já bych řekl tak 95 až 98 procent. Přijdou totiž právě i ti, které na hřbitově celý rok nevidíme. Musím ale přiznat, že mezi tyto lidi patřím i já. Na hrob rodičů jedu totiž vždy jen o Dušičkách.

Nechme teď Dušičky Dušičkami a zastavme se u vaší práce. Jak jste se k „funebráctví" vůbec dostal?

Když mi bylo patnáct let, byl jsem poprvé na brigádě na hřbitově. Kamarád navíc tehdy jezdil s pohřebním autem. A mně se to prostě zalíbilo. Je to úplně něco jiného, než jakákoli jiná práce.

Tak o tom nepochybuji. Každá práce prý má své kouzlo, jak se ale člověk vyrovnává s tím, že denně vidí mrtvé, a, což by třeba pro mne osobně bylo ještě horší, se denně setkává s truchlícími pozůstalými? To přece musí být velký nápor na psychiku…

Nápor to je, ale člověk si zvykne. Sice to vnímáš, ale musíš to prostě brát jako práci. Někdo umřel, to se prostě stává.

A když umře kamarád?

I to se mi samozřejmě stalo. Není to tak dlouho, co jsem pohřbíval svého kamaráda. Kluka, kterého zastřelili v Albánii. To na tobě pochopitelně něco zanechá, ale já to beru tak, že se nemohu poddávat emocím, ale jsem tam od toho, abych tu práci udělal. On ji za mě nikdo neudělá.

Jaký jste zažil nejhezčí a nejhorší okamžik při své práci?

Nejhorší určitě bylo, když mi zemřeli rodiče a já jsem pro ně jel. Udělat jsem to ale musel, přece to nenechám dělat někoho jiného.

A nejhezčí?

Tak to mě nic nenapadá, ony tam žádné hezké okamžiky nejsou.

A co třeba nějaký hodně kuriózní okamžik?

Tak ty se samozřejmě najdou. Stál jsem třeba na pohřbu, přišla ke mně starší paní, dala mi dvě pusy a řekla: „Ježíš, Jaroušku, ty jsi furt stejnej." Když jsem jí řekl, že jsem z pohřební služby, řekla pardon a rychle odešla. Vzpomínám si i na jednu historku spjatou s Dušičkami. Přišla paní, že jí někdo ukradl mísu z hrobu, svíčky i věneček, které tam dala. Říkal jsem jí, že jediným řešením je zavolat policii, že já to nevyřeším. Ona, že tedy jo, ale najednou otočila, že nikam volat nebudeme. Během našeho povídání si totiž všimla, že když tam byla večer, tak vše dala omylem na cizí hrob.

Poslední otázka snad ani nemůže být jiná. Fasujete rum?

Nefasujeme. Musíme si ho kupovat (smích). Ale abych se přiznal, já ho nemám rád. Piju ho jen jednou za rok, a to právě na Dušičky.